kolence, -ě n.
k koleno
Dolož. též jako mužské vl. jm. osobní
Sr. kolénko
Autor: Štěpán Šimek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 16. 4. 2024).
kolence, -ě, neutr., demin. z koleno. — Sv. Prokop… sám sě na modlitvu otda, svój život utrpění podda, tu na kolenczy (du.) klekajě a na svých prsech padajě Hrad. 11b. Klek na svú kolenczy Otc. 126b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
kolence, -ě n. kolínko
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
kolence n. (zdrobnělé z
koleno) =
kolínko Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.