|
|
|
kel¹, kla/klu m. sr. pol. kieł, dluž. kel, ukr. kol ap. kel, špičák n. tesák, velký, výrazný špičatý zvířecí zub Předpokládá se společné etymologické východisko pro lexémy kel¹, kel², jež se rozpadlo ve dvě homonyma *kъlь¹ a *kъlь² nejspíše nejpozději v psl. období, sr. Machek, Etym. slov.² s. v. kel 1, kel 2 Sr. kel² Autor: Štěpán Šimek Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 16. 4. 2024). 
kel², kla/klu m. sr. klí² Předpokládá se společné etymologické východisko pro lexémy kel¹, kel², jež se rozpadlo ve dvě homonyma *kъlь¹ a *kъlь² nejspíše nejpozději v psl. období, sr. Machek, Etym. slov.² s. v. kel 1, kel 2 Sr. kel¹, stblo Autor: Štěpán Šimek Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 16. 4. 2024).
1. kel, kla, klu, masc., Spitzzahn, Hauzahn; rus. kol, pol. kieł, z kъl-, prý nepříbuzno se kláti, kъlati Mikl. Etym. Wtb. 154. Kly lvové zlámá hospodin molas ŽWittb. 57, 7; kloue jeho molares Ol. Joel. 1, 6. V Čechách také snide jeden štít (rod, mající) v zlatě dva kly červená DalC. 73. Stranovní…, přední zub, *cactinus kel, jazyk… Vít. 91b. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
2. kel, kla, klu, masc., stéblo, Halm; srov. klí klíč (na semeni), Keim, pol. kieł, kła, masc., z kъl-. Prý nesouvisí s předešlým. — kel culmus Prešp. 441, Rozk. 875, BohFl. 147, Nom. 69b a 70b. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
|