hřiebě, -ěte n.
hříbě, mládě jezdeckého n. tažného zvířete s kopyty, též „hřiebě konské“ hříbě, mládě koně, „hřiebě osličie“ ap. osle, mládě osla
Dolož. též jako vl. jm. osobní
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 24. 4. 2024).
hřiebě, -ěte, neutr., hříbě, Füllen; stsl. žrêbę pullus, zgerb-, v. Hist. Mluv. I, 518. — hrziebie equio Prešp. 482, hrziebye též Rozk. 943, Veleš.; hrzyebye iumentum Boh. min. 22a, Umuč. 1a. Sveřepici s jedniem hrziebyetem Mand. 76a; hrzyebata hnáti na pastvu ChirB. 33a. — hrziebie divokého osla pullum onagri Ol. Job. 11, 12.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².