húba | ESSČ | GbSlov | MSS | ŠimekSlov |

huba, -y f.

též húba², -y f.

1. čeho (zvířete) huba, tlama, spodní přední část hlavy

2. (zvířete) huba, tlama, vnitřní část úst

3. huba (zhrub.), ústa, zvl. jejich vnější část (pysk, ret)

Podoba húba jen v Troj

Dolož. též jako vl. jm. místní a pomístní

Autor: Miloslava Vajdlová

Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 16. 4. 2024).

 


húba¹, -y f.

1. houba

húba prašná pýchavka, houba, ze které se po stisknutí ap. práší

húba jelenie lanýž, houba, kterou jelení zvěř vyhrabává ze země

2. též húba morská“, „húba mořská“ mořská houba

3. houbovitý výrůstek, co tvarem a měkkostí připomíná houbu

húba lesná, húba lesnie, též zř. húba bielá, ojed. húba jedlová choroš, světle zbarvená houba rostoucí na kmenech ap. lesních stromů

med. nádor, polyp (sr. ESSČ s. v. „fík“, „ščetka“ 4)

Sr. hřib, lanýš

Autor: Miloslava Vajdlová

Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 16. 4. 2024).

 


1. húba, huba, -y, fem., huba, Maul, Mund; pol.gęba, rus. guba, z gomba. Původu trvám stejného s húba stsl. gąba spongia, v. t.; význam = nč. huba vyvinul se časem, dokladů z doby staré není. — Naduté hv́by HrubLobk. 67b. V hubu udeřiti Vel. Jg. Jiřík bil Jakše v haubu WintObr. 1, 112 (ze XVI stol.) Dí k ní (vráně) ovce: Kdyby (ty) tak psa nenechala…, nemohla by jeho šťekání vytrpěti ani hněvu hauby jeho snésti Ezop. 71b. Udeřila se sama liška w haubu t. 74b, var. Ol. w húbu. Koni všickni hauby v hromadu strhli t. 183b. — Pysk, Lippe; srov. rus. guba pysk. Ktož rad hryze hubě sobě, zlý ť jest, to já pravi tobě Výb. 1, 960 (Postavy), za to PostavKap. 105: kto rád hryze pysky sobě, v Bibli 1857 Přísl. 16, 30: hryza pysky své, v Ol. tamt.: hryzá svá rty, Vulg.: mordens labia sua.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².

 


2. húba, -y, fem., houba, Schwamm; stsl. gąba spongia, srov. húba, huba 1. — huba spongia Prešp. 1986, Rozk. 3024, MamA. 34b; huba boletus Prešp. 831, BohFl. 345, RVodň. 50c, Veleš., Nom. 66b, Diefb.; huba muscida Prešp. 424; Rozk. 836, BohFl. 147, Nom. 70a; huby fungi SlovA., LékB. 115a, RostlD. 71b, t. 90a; o hubách Háj. herb. 333a, t. 335b, hubami t. 71b, t. 140b, t. 333b. — hubu v uocet omočichu ML. 119b, Hod. 51a. Naklaď (do octa) hub, jakoť slovú smrži Chir. 104b. — bielá huba agaricus RostlF. 10b, bielá húba; — huba lesná agaricus LékB. 115a, t. 106a, RostlD. 61b, t. 89b, Lact. 266a húba lesná, lesnie; huba lesnie jest dvuoje LékA. 123a; — liſſtij huba Lact. 269c, listí, liščí húba; — (vezmi) lžíci prachu z gelenye huby LékB. 45b, jelenie húba.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².

 


huba, húba f. huba, ústa; pysk, ret
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.

 


húba (hauba) f. = ústa; pysk
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.

 


logo ÚJČ Copyright © 2006–2023, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2023, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2023, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 17 lety, 5 měsíci a 2 dny; verze dat: 1.1.24
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Strategie AV21
Web je podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projektem č. LM2023062
(LINDAT/CLARIAH-CZ).