|
|
|
huba, -y f. též húba², -y f. 1. čeho (zvířete) huba, tlama, spodní přední část hlavy 2. (zvířete) huba, tlama, vnitřní část úst 3. huba (zhrub.), ústa, zvl. jejich vnější část (pysk, ret) Podoba húba jen v Troj Dolož. též jako vl. jm. místní a pomístní Autor: Miloslava Vajdlová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 16. 4. 2024). 
húba¹, -y f. 1. houba húba prašná pýchavka, houba, ze které se po stisknutí ap. práší húba jelenie lanýž, houba, kterou jelení zvěř vyhrabává ze země 2. též „húba morská“, „húba mořská“ mořská houba 3. houbovitý výrůstek, co tvarem a měkkostí připomíná houbu húba lesná, húba lesnie, též zř. húba bielá, ojed. húba jedlová choroš, světle zbarvená houba rostoucí na kmenech ap. lesních stromů med. nádor, polyp (sr. ESSČ s. v. „fík“, „ščetka“ 4) Sr. hřib, lanýš Autor: Miloslava Vajdlová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 16. 4. 2024).
1. húba, huba, -y, fem., huba, Maul, Mund; pol.gęba, rus. guba, z gomba. Původu trvám stejného s húba stsl. gąba spongia, v. t.; význam = nč. huba vyvinul se časem, dokladů z doby staré není. — Naduté hv́by HrubLobk. 67b. V hubu udeřiti Vel. Jg. Jiřík bil Jakše v haubu WintObr. 1, 112 (ze XVI stol.) Dí k ní (vráně) ovce: Kdyby (ty) tak psa nenechala…, nemohla by jeho šťekání vytrpěti ani hněvu hauby jeho snésti Ezop. 71b. Udeřila se sama liška w haubu t. 74b, var. Ol. w húbu. Koni všickni hauby v hromadu strhli t. 183b. — Pysk, Lippe; srov. rus. guba pysk. Ktož rad hryze hubě sobě, zlý ť jest, to já pravi tobě Výb. 1, 960 (Postavy), za to PostavKap. 105: kto rád hryze pysky sobě, v Bibli 1857 Přísl. 16, 30: hryza pysky své, v Ol. tamt.: hryzá svá rty, Vulg.: mordens labia sua. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
2. húba, -y, fem., houba, Schwamm; stsl. gąba spongia, srov. húba, huba 1. — huba spongia Prešp. 1986, Rozk. 3024, MamA. 34b; huba boletus Prešp. 831, BohFl. 345, RVodň. 50c, Veleš., Nom. 66b, Diefb.; huba muscida Prešp. 424; Rozk. 836, BohFl. 147, Nom. 70a; huby fungi SlovA., LékB. 115a, RostlD. 71b, t. 90a; o hubách Háj. herb. 333a, t. 335b, hubami t. 71b, t. 140b, t. 333b. — hubu v uocet omočichu ML. 119b, Hod. 51a. Naklaď (do octa) hub, jakoť slovú smrži Chir. 104b. — bielá huba agaricus RostlF. 10b, bielá húba; — huba lesná agaricus LékB. 115a, t. 106a, RostlD. 61b, t. 89b, Lact. 266a húba lesná, lesnie; huba lesnie jest dvuoje LékA. 123a; — liſſtij huba Lact. 269c, listí, liščí húba; — (vezmi) lžíci prachu z gelenye huby LékB. 45b, jelenie húba. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
huba, húba f. huba, ústa; pysk, ret Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
húba (hauba) f. = ústa; pysk Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|