hustý adj.
1. (o jednotlivinách) hustý, jsoucí těsně vedle sebe, mající mezi sebou nepatrné mezery
2. (o sítu) hustý, mající malá oka, (o tkanině) hustě tkaný
3. (o mlze, tekutině, tmě ap.) hustý, nikoliv řídký, mající hustou konzistenci
4. (o události ap.) častý, hojný, početný, hojně se vyskytující
5. (o předmětu) početný, mnohý
Dolož. též jako vl. jm. osob. Hustý. Sr. častý, těsný, zhustlý, židký
Autor: Jana Zdeňková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 4. 2024).
hustý, adj., dicht; stsl. gąstъ densus. — V zásadách huzzteho hájě PilB. 16; huſte větvie MamA. 30b; (lovívali rybáři) sietmi řídkými i častými totiž huſtymi KolAO. 18a (1492, opis z poč. XVI st.); huſte condensa MamA. 19a. — Adv. hustě, kompt. húšče: všady huſtye stála kopie AlxH. 8, 19; Huſtye stáchu na zdi kopie AlxV. 2026; tak dušě letěly huztye, jakžto gdyž stádo rozpustie AlxB. 4, 16; kněží huſtie to hlásají měšťanóm ChelčPost. 76a; řiekají páni: Chlap ť jest jako vrba, čím čestějie ji obrubáš, tiem ť sě huſſtye obalí Štít. uč. 84a; novotv.: hauſſtěgij ruosti Háj. herb. 6a, roste pepř… hauſſtěgij t. 155b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².