|
|
|
děliti, -ľu, -lí ipf. 1. co, čeho (více entit) dělit, rozdělovat něco, oddělovat něco od něčeho; alch. odlučovat; co (více oblastí), co ot čeho (oblast od oblasti) dělit něco od něčeho, oddělovat něco od něčeho, tvořit hranici mezi něčím 2. co na co, co v co (více částí) zvl. ve spojení s číselným výrazem dělit, rozdělovat něco na něco 3. též jur. co (majetek ap.) komu, mezi koho (více osob) čím, podle čeho (instrukce) ap. dělit, rozdělovat 4. koho čím (majetkem) rozdělovat někomu něco, podělovat někoho něčím 5. jur. koho s kým o co (majetek) rozhodovat o rozdělení, uspořádání něčeho 6. (o více osobách) co (majetek) komu, s kým dělit se s někým o něco 7. co ot čeho dělit, oddělovat 8. koho ot koho, čeho odlučovat, rozdělovat; též relig. 9. jur. koho ot čeho zbavovat někoho něčeho, připravovat někoho o něco 10. alch. čemu co (látku) oddělovat něco od něčeho, zbavovat něco něčeho (menšinového) 11. co ot čeho čím, podle čeho (znaku) lišit, rozlišovat, odlišovat (pomocí něčeho) 12. fig. co s kým sdílet Sr. lúčiti, StčS napoly 1 Autor: František Martínek, Miloslava Vajdlová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 4. 2024). 
děliti, -ľu, -líš, impftiv., theilen, trennen; stsl. dêliti dividere. — dyelity pleny dividere ŽKlem. 67, 13 a ŽWittb. tamt., dyelyty plen ŽPod. tamt.; když dyelee lúpežě dividunt Pror. Isa 9, 3. Hospodine, jakž chtě dary své dieliſſ LMar. 49, rozděluješ, uděluješ. Svatý Vavřinec počě ten poklad mezi ně (chudé) dyelity Pass. 428. (Země) na pět králíkóv dyeli ſye in quinque regulos dividitur Ol. Jos, 13, 3. — Jenž nesbierá se mnú, dyely dispergit EvSeitst. Luk. 11, 23. — Jeden s druhým i vajéčko dělil Pís. poč. XV stol. (Výb. 2, 251). Oboji sě o smrt dyele AlxV. 2042. (Syn neodbytý) bude potom ſe právě dieliti s jinými dětmi Pr. pr. 251. — Od nás ji (Asii) dyely hluboká prosřědnieho moře stoka AlxV. 604, odděluje; ten, ktož se kterým hřiechem ďelij od vuole boží ChelčP. 24a. — Již by čas protivu zoři…, kdažto sě noc se dnem dyely AlxV. 675, přechod mezi nocí a dnem; súmrak, když sě noc se dnem dieli TristStrah. 84a. Když se dyelyty má dušě s mým tělem bude Modl. 16a, loučiti se; když ſe má duše bude s mým tělem dyelity ŽPod. (modl. na str. 149). — Až j’ho (apoštola) bóh povábil řka: věz, ž’ budeš vzat v neděliu v to bydlo, v ňemž zzie nedyeliu od tvé bratřie hi od tebe, chtě tě jmieti podlé sebe ApŠ. 13, nedělím se, neodděluji se. Jiní diele mezi dýchaním a duší ComestC. 7b, činí rozdíl, rozeznávají. Ktož rózno dyeli smluvenie separat Ol. Prov. 17, 9. Při těch lidech, ješto ť sě múdroštěmi diele TkadlM. 6. Že jim (svým nepřátelům) byl Milíč tiežek v oči, jenž jest učil lid boží vóli a pravdě nic sě (s) svatým písmem nedyele Štít. uč. 119b, nic se neodchyluje, se neliše. Nedielimt ſe od úmysla svatých mistróv ŠtítBud. 23, neodchyluji, neliším se od smyslu. Pak-li by ſe o to dielili a smluviti se nemohli Pr. pr. 243, kdyby se neshodovali. A jestliže by se oč dielili v tom postúpení toho gruntu KolB. 95a (1498), jestli by se neshodovali. Tiem sě dělíme od pohanóv HusE. 1, 35. Když by sě dsky dyelyly s žalobú Řád pz. 53, když by žaloba ve dskách zapsaná se neshodovala s přednesenou; budú-li sě v kterém slově dieliti dcky s žalobú t. 97. — dielity (sě) discrepare Veleš. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
děliti, -ľu, -líš ned. dělit, rozdělovat; dělit se o co: jeden s druhým i vajéčka dělil; oddělovat: kdažto sě noc se dnem dělí; lišit, odlišovat: tiem sě dělíme od pohanóv; neshodovat, rozcházet se: budú-li sě v kterém slově děliti dsky s žalobú Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
děliti nedok. = sdíleti; — děliti ot koho (s kým) = odlučovati od koho; — děliti sě (čeho) = lišiti se, rozeznávati se, odlučovati se (od čeho), brániti se Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|