dušicě, -ě f.
k dušě
1. expr. dušička, duchovní rozměr člověka, protiklad těla, od kterého se po smrti člověka odděluje
2. expr. relig. dušička zemřelého, existence člověka po smrti v duchovní podobě
Sr. dušička, dúška
Autor: Kateřina Voleková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 20. 4. 2024).
dušicě, -ě, fem., demin. z dušě. — duſſicz chudých tvých nezapomínaj animas pauperum ŽKlem. 73, 19. (MMagd.) ztratila bieše zacělo své milé duſſiczye tělo Hrad. 30a. Ó spomoz své duſſyczy hubené Štít. uč. 152a. V tvoji rucě porúčiemy své dwſycze Kremsm. 94a. Pokoj věčný duſſyczy méj Hrad. 38b. Jich duſſycze jidú před bóh Kat. 178. Jejie duſſycze Kat. 170, t. 172; tvú duſſyucziu raně UmR. 122, -yu- analogií zvratnou.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dušicě, -ě, dúška f. dušička, duše mrtvého
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
dušicě f. (zdrobnělé z
dušě) =
dušička Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.