duchovník, -a m.
k duchovní, duchovný
1. křesťanský duchovní („duchovní“ 10), kněz
2. starozákonní židovský duchovní, zákoník, židovský kazatel a vykladač Mojžíšových zákonů, farizej, vykladač židovského náboženského učení
Sr. ducholovec 1
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 25. 4. 2024).
duchovník, -a, masc., osoba mužská stavu duchovního, ein Geistlicher: jest-li duchownik BřezSnář. 137; jehož (smilovánie) všichni stvoření duchownícy hnúti nemohú Kruml. 371b. — Zvláště farisej: ti duchownyczy sloviechu pharyzey ŠtítVyš. 92a; židovščí duchownyci Krist. 65b; ti z duchownikow EvZimn. 5; duchownyci divie sě umění Pharisaei Lit. Hier. Paul. 4; duchownyk pharisaeus Dobr., Drážd. 23; mistři učení a duchowniczi k smrti jej (Ježíše) podali Kruml. 27lb.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
duchovník m. muž duchovního stavu, kněz; farizej
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
duchovník m. = (židovský) vykladač Písma; — kněz; farizej
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.