Popis pramene a představení památky

Transkripce byla provedena podle tisku z roku 1612, který je pod signaturou 0843 uložen ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje. Exemplář se zachoval ve výborném stavu, ale některé litery zčásti zakrývá vazba. Tisk je dvanáctkového formátu o rozsahu 312 stran. Mezi 24. a 25. stranou se nachází list se soupisem errat.

Kancionál je nenotovaný. Skládá se z české předmluvy autora i tiskaře, latinských básní a především ze dvou českých písňových oddílů. První díl obsahuje krátká prozaická shrnutí evangelií a epištol, na které jsou složeny písně, jež po shrnutích následují. Další dochované tisky tohoto kancionálu (sign. 27 G 6 v Knihovně Národního muzea, sign. AE X 67 ve Strahovském klášteře, sign. 21 N 74 ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje) a dochovaný rukopisný opis z roku 1580 (sign. V B 7 v Knihovně Národního muzea) prozaické summy neobsahují. Rukopisný opis má oproti tisku 0843 o 29 písní méně a chybí mu předmluvy i latinské básně, zato je však částečně notovaný. Rukopisný originál kancionálu nebyl nalezen.

Autorství písňových textů je připisováno Valentinu Šubarovi Lanškrounskému, utrakvistickému knězi luterské orientace (Jireček 1876: 279). Ovšem písně, které se nevyskytují v rukopisném opisu z roku 1578, mají pravděpodobně autora jiného, což dokládá například titul Píseň za radostné a blahoslavené vzkříšení kn. Val. Šub. Land. (N9r–N10r) nebo iniciály J. K., jež jsou vytištěny za poslední slokou písně s incipitem Beránku Boží, Kriste (N6v), či akrostich ve znění <KNIEZ GIRIK HANVSS LANDTSSKRONSKY> (N10r–N11v), který odkazuje na tiskaře Jiřího Hanuše Lanškrounského. Na stranách A11v, L5v a N9r jsou chronogramy, v nichž je zašifrováno datum vytištění, tj. rok 1612. Chronogramy rozluštil Michal Dragoun.

Grafika a pravopis

Litery jsou vytištěny občas nedbale, ale nestandardních jazykových jevů se vyskytuje poměrně málo, k emendaci proto přistupujeme jen v nesporných případech.

Text je vytištěn tzv. bratrským pravopisem. Diakritické značení je užito nad minuskulemi, kdežto nad majuskulemi pouze výjimečně (<Že> E4v), do edice ho proto doplňujeme. Transkribujeme <BAzeň> jako bázeň, <DArce> jako dárce, <HVJEZDA> jako hvězda, <PAn> jako Pán, dokonce i <BVoh> jako Bůh.

V prameni je rozlišováno dvojí l, které v edici přepisujeme vždy pouze literou <l>, neboť na základě naší sondové analýzy předpokládáme, že distinkce již neměla oporu ve výslovnosti. V transliteracích a emendacích však <l> „s kličkou“ ponecháváme a zapisujeme ho do edice literou <ł>. Pramen obsahuje také literu <b> „s kličkou“, kterou vždy přepisujeme znakem <b>. V tisku se vedle <y> a <ý> objevuje také litera <y> se spojenými konci dříků, kterou přepisujeme písmenem <y> (např. <neyprw> H8r).

Zkratky v prameni nahrazujeme zkratkami ekvivalentními v dnešní češtině, např. <S.> přepisujeme jako sv., <kapi.> jako kap. Pokud ke zkratce neexistuje v dnešní češtině ekvivalent, rozepisujeme ji. Je-li zkratka neobvyklá, dáváme k její rozepsané podobě poznámku s transliterací, např. <Hanu:> transkribujeme jako Hanuše. Biblické zkratky, které jsou v dnešní češtině užívané, ponecháváme (např. Kor. i Korint.). Zkratky v dnešní češtině neužívané přepisujeme bez poznámky na zkratky obvyklé (např. <Korin.> jako Kor.). Pro lepší orientaci přidáváme ke každé biblické zkratce ještě poznámku, v níž uvádíme podobu zkratky podle Staročeského slovníku (Havránek et al. Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha: Academia 1968.). Pokud je to možné, doplňujeme do poznámky také odkaz na konkrétní biblický verš.

Vypouštíme značku <R>, která je v prameni užívána poměrně vágně, nejčastěji pro repetitio či refrén. Ke všem pasážím s vypuštěným <R> vkládáme poznámku. Výjimku tvoří píseň na foliu F9r, kde značku <R> ponecháváme, protože se vyskytuje uprostřed písně a je součástí věty R. jako: Bůh všemohoucí.

Římské číslice zachováváme pouze v letopočtech, v ostatních případech je přepisujeme na arabské.

Propria transkribujeme dle současného pravopisného úzu s majuskulí, apelativa pak s minuskulí. Majuskuli ovšem užíváme také u výrazů náboženské úcty: Boží, Bůh, Otec, Panenka, Panna, Slovo, Spasitel, Stvořitel, Syn, Synáček, Tvorce, Vykupitel, Zákon.

Hranice slov upravujeme dle dnešního úzu, např. <aťbychom> přepisujeme jako ať bychom, <Genžby> jako jenž by, <jestli že> jako jestliže, <jestližeby> jako jestliže by, <k vílení> jako kvílení, <na před> jako napřed, <ne z působnou> jako nezpůsobnou, <proto že> jako protože, <s ſtaupil> jako sstoupil, <tak že> jako takže. Ponecháváme ale podobu a neb i aneb, a však, do cela, jakkoli i jak koliv, k vůli i kvůli, na darmo.

S ohledem na funkci edičního modulu a středněčeské textové banky na Vokabuláři webovém transkribujeme interpunkci podle pravidel současného pravopisu, nikoli podle pravidel rytmicko-eufonických. Pokud je slovo amen součástí strofického schématu, píšeme před ním čárku, v opačném případě doplňujeme tečku.

Hláskosloví

Neponecháváme regresivní asimilaci uprostřed slov, a proto <křechkoſt> přepisujeme jako křehkost, <prozba> jako prosba, <vzkrowňowati> jako uskrovňovati, <zlechčenj> jako zlehčení.

Propria přepisujeme převážně dle dnešního úzu, ale <g> před vokály přední řady transkribujeme literou <j>, tj. píšeme <Evangelista> jako Evanjelista a <Geruzaléma> jako Jeruzaléma. Dále transkribujeme <Effez.> jako Efez., <Galłatům> jako Galatům, <Galiley> jako Galilej, <Isai.> jako Izaj., <Jzaiásse> jako Izajáše, <Izmahel> jako Izmael, <Jerychu> jako Jerichu, <Jozeff> jako Jozef, <Kryſtu> jako Kristu, <Kylianydes> jako Kylianides, <Marya> jako Maria, <Mathouš> jako Matouš, <Matth.> jako Mat., <Math.> jako Matyášovi, <Messyáš> jako Mesiáš, <Samarya> jako Samaria, <Samarytány> jako Samaritány, <Sybille> jako Sybile, <Symeona> jako Simeona, <Syona> jako Siona, <Ssebestyáne> jako Šebestiáne, <Tyt.> jako Tit., <Walentjn> jako Valentín.

Převážně dle dnešního úzu transkribujeme také apelativa. Přepisujeme <Antykryſt> jako antikrist, <Centuryona> jako centuriona, <dedykugi> jako dedikuji, <dyſputugj> jako disputují, <Ewangeliá> jako evanjeliá, <Faryzeych> jako farizeich, <Figůr> jako figúr, <harmonya> jako harmonia, <Jmpresſy> jako impresi, <Jmprymowánj> jako imprimování, <Jzrahelský> jako izraelský, <Konffesſý> jako konfesí, <Mammonu> jako mamonu, <náſs> jako nás (ale pouze u zájmena osobního, nikoli přivlastňovacího), <měděnný> jako měděný, <Regimentu> jako regimentu, <Swattosti> jako svatosti, <swattý> jako svatý, <Tyatyrſké> jako tyatirské, <zasſe> jako zase. Ponecháváme ovšem zdvojenou souhlásku u substantiv dennice, manna a vinna. Latinsky (antikvou) tištěné <Halleiujah> přepisujeme Halleiuiah. Česky tištěné <alleluya> transkribujeme jako alleluja, <alleluiah> jako allelujah, <halleluiah> jako hallelujah, <hallelugah> jako hallelujah.

Ponecháváme nářeční podoby s depalatalizovanými retnicemi b, m, v (promeň, sobe, veci, večný) a dentálami d, n, t (nejpyšnejší, nejž, Štepán, vdečnosti).

Příznakovou vokalickou délku zachováváme v imperativu 2. osoby singuláru (např. smilúj), v předponě při- před náslovným j v prézentu 3. osoby singuláru (např. příjme), v prefixech na- a za- (náříditi, záslíbený), v nominativu plurálu mužských o-kmenů (např. dělnící), jo-kmenů (např. šafáří) a i-kmenů (např. hostí), v akuzativu singuláru ja-kmenů (udicí), lokálu singuláru původních ъv-kmenů (církví) a i-kmenů (pouští), v akuzativu plurálu i-kmenů (např. křehkostí, zlostí), v trpných příčestích (např. jsouc spravování), v adverbiích (např. nejprvé). Příznakovou vokalickou krátkost zachováváme v pádových koncovkách plurálu mužských o-kmenů (např. křesťane) a původních u-kmenů (např. synove), singuláru středních ьjo-kmenů (např. probuzeni), genitivu plurálu ženských ja-kmenů (např. duši) a i-kmenů (např. sladkosti), instrumentálu singuláru ženských ja-kmenů (např. práci) a i-kmenů (např. radosti), v osobních a ukazovacích zájmenech (např. nim, tim), v prézentu 3. osoby singuláru (např. obraci), v prefigovaných infinitivech (např. přivesti).

Dále ponecháváme podoby blizký, blížní, břícho, ďabel, Davídův, davní, dvéře, evanjeliá (akuz. pl.), Herodés, hlásatel, hříšnik, chlipnost, jazýk, jmeno, kvás, laska, lhuta, libezný, líbý, litostivý, litý, málomocný, míle, místr, modlařství, múka, náše, Nazarétský, nebéř, nevymluvný, pamatný, pan, péčovati, podlé, postíhlý, pozdvížený, proza, přikázaní, připadný, rájský, rozsivač, rozúm, shromážďovati, schrana, slava, svátodušní, svázek, sýcení, tisic, tíše, Trojíce, tří, upřimný, utryzněný, vira, vitězitel, vnítřní, zákonik, zvúčně atd. Interjekci vysázenou literou <o> ponecháváme s krátkostí, ale nad interjekci vytištěnou majuskulí <O> diakritickou čárku doplňujeme. Vokalickou kvantitu nebylo možné rozpoznat u náslovného u/ú, které je tištěno literou <v>, ke sporným výrazům proto v edici připisujeme i podobu transliterovanou. Malá sondová analýza pramene nepotvrdila, že by příznaková samohlásková délka či krátkost byla podřízena rýmu nebo korelovala s délkou a krátkostí not v nápěvech, proto jsme k pozici ve verši a v notovém textu nepřihlíželi. Pokud jsme nemohli příznakovou kvantitu jednoznačně odůvodnit, transkribovali jsme ji podle dnešního úzu a doplnili poznámku s transliterovanou podobou.

Tvarosloví

Substantivum evanjelium je v prameni nesklonné. Výjimku tvoří akuzativ plurálu <Ewangeliá> v titulu kancionálu a předmluvě tiskaře, dále také podoba <Ewangelia> v nadpisech obou písňových oddílů.

V genitivu plurálu maskulin se objevuje dobově běžná koncovka -ův, dnešní koncovka -ů se nevyskytuje.

Dobově běžné komparativní tvary typu dobřejí se v prameni nacházejí již vedle tvarů novočeských.

V singuláru 2. osoby ponecháváme dobově běžný kondicionálový tvar aby.

Zachováváme ustrnulé tvary relativa jenž a přechodníků.

Lexikum

V prameni se nalézá femininum lůže, tj. „lože“, které je dodnes nářeční podobou v lanškrounské oblasti, z níž pocházel autor i tiskař kancionálu. Dále je v prameni slovesný tvar svížeš, tj. nářeční varianta podoby „svážeš“.

Jedenkrát se vyskytuje číslovka jedenmecítmá, jejíž podoba nebyla podle F. Š. Kotta (1878–1893) ke konci 16. století již tolik rozšířená. Objevuje se také číslovka dvamecítmá, třimecítmá, čtyrmecítmá a pětmecítmá.

V závěrečné písni se nalézá dobově běžné adverbium měhoděk ve významu „díky“.

Ojediněle jsou užita deminutiva (beránek, lodička, písnička).

Skladba

Syntax je ovlivněna charakterem písňového žánru. Slovosled je uzpůsobován rýmu či rytmu písně, může proto někdy znesnadnit porozumění textu.

V prameni je užit bezpředložkový dativ (např. aby se modlila za něj Bohu), akuzativ (např. jenžs nás viděl zavedené / velmi těžkou robotu), lokál (např. pobožní sebe pro Zákon Kristu vespolek milují) a instrumentál (např. chtě nás smrti tvou / k životu přinesti, / za to děkujem vděčnosti).

Cizojazyčné pasáže

Latinský a řecký text transkriboval Petr Valenta, německý text přepsala editorka.

Latinský text jsme transkribovali podle zásad Bohumila Ryby (Pravidla pro transkripci latinských literárních rukopisných textů. Nepublikováno. Interní materiály ÚJČ AV ČR, v. v. i.). Litery <i> a <j> jsme přepsali literou <i>. Interpunkci jsme doplnili dle významu. Majuskule na začátku řádků jsme ponechali pouze tehdy, pokud se vyskytovaly v propriu nebo uvozovaly větu, v opačném případě jsme je přepsali na minuskule.

Řecké slovo na foliu L6v jsme transkribovali jako μελος. Je ovšem možné, že tiskař chtěl vysázet podobu „μέλος“, ale neměl literu pro značení přízvuku.

Majuskule v německém textu jsme přepsali v souladu s dnešním územ.

Literatura k tématu

Böhmová, Veronika: Grafická a hláskoslovná analýza písní Valentina Šubara: perspektiva kvantity vokálů. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Vedoucí práce: Alena Andrlová Fidlerová. Obhájeno 19. 6. 2017.

Jireček, Josef (1878): Dějiny církevního básnictví českého až do XVIII. století. Praha: Dr. Edv. Grégr. S. 21–22.

Jireček, Josef (1876): Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku. Svazek II. Praha: B. Tempský. S. 279.

Kott, František Štěpán (1878–1893): Česko-německý slovník Fr. Št. Kotta [online]. Dostupné z: <http://kott.ujc.cas.cz>.

Kouba, Jan. Heslo Valentin Šubar. In: J. Kouba, Slovník staročeských hymnografů (13.–18. století). Rukopis se připravuje k vydání (údaj je platný k 30. 8. 2017).

Voit, Petr (2006): Hanuš Lanškrounský. In: Encyklopedie knihy. Praha: Libri ve spolupráci s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově. S. 342.