Esztergomi Fõszékesegyházi Könyvtár (Ostřihom, Maďarsko), sign. Ms. II 8, 2. polovina 15. století
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Vocabula bona je neuspořádaný latinsko-český slovníček, který je vložen do jmenného alfabetáře Slovníku ostřihomského (zkratkami Staročeského slovníku označovaného jako SlovOstřS, srov. Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, 1968, s. 108) mezi hesla s náslovím A- a B-, slovníček je ve Staročeském slovníku značen jako Slov Ostřihom II 8,63–66. Dílo, které začíná slovy Incipiunt vocabula bona, obsahuje právní termíny, názvy 4 výkladů smyslu Písma svatého, výběrově názvy osob z Klaretova Glosáře (KlarGlos), výtah z kapitoly De grammatica z Klaretova Vokabuláře gramatického (KlarVok), hesla ze slovníků k biblickým a náboženským textům (shody s MamUKC a SekvUKA) a slovesa, uváděná v 1. os. sg. ind. préz. (shody s SlovMuz). Svým různorodým obsahem („vocabula bona“) se podobá latinsko-českým slovníkům z třeboňského rukopisu (SlovTřeb) a muzejního rukopisu (SlovMuz). První na slovníček Vocabula bona upozornil B. Ryba (1951, s. 123).
Přepis vznikl na základě digitálních kopií rukopisu poskytnutých ostřihomskou katedrální knihovnou (Esztergomi Fõszékesegyházi Könyvtár). Podle novodobého číslování rukopisu označujeme strany 63–66. Slovníček zapsal bastardou stejný písař jako SlovOstřS a podle B. Ryby se jedná o ruku 2. poloviny 15. století (1951, s. 118). Staročeský text je zapsán mladším spřežkovým pravopisem, diakritická znaménka jsou použita ojediněle (Wymožene vymožené 64). Zápis je ovlivněn jak podobou předlohy, tak pravopisnými zvyklostmi a individuálním jazykovým územ písaře, který je výrazně poznamenán hláskoslovnými změnami probíhajícími v češtině v 15. století a dialektickými jazykovými prvky. Diftongizace ó > uo je provedena téměř všude (puol 64, zuostává 66 aj.) až na dvě výjimky: jedná se o slova převzatá z Klaretových slovníků, která jsou ve slovníku zapsána ve starší hláskové podobě (dopóhon 63, próduch 64). Výjimečně je doložena i monoftongizace uo > ů (duwod důvod 66), nevylučujeme však možnou písařskou chybu. Několikrát je zaznamenána monoftongizace ie > í (pohanění 65, 66) a sporadicky dochází k úžení e > i (puojčiného 65). Protože jsou v textu doloženy případy nenáležité jotace (pieſien piesen 64, Zborzieni zboření 65) a vznik rukopisu je kladen do 2. poloviny 15. století, vyznačenou jotaci po hláskách j, ř, s, ž pokládáme za písařskou zvyklost a při transkripci ji nezaznamenáváme (gie je 63; prziedkoſtely předkostelí 65; weſſel ſie vesel se 66; srov. Daňhelka 1985, s. 296). Texty ostřihomského rukopisu se vyznačují některými dialektickými rysy moravského dialektu, snad východomoravského, které pravděpodobně měla i jejich předloha (Ryba 1951, s. 92, 114, 120). Vedle asibilací ť > ć a ď > ź nacházíme i změnu r > ř v pozici před předními vokály (srov. Gebauer 1984, s. 347; Komárek 1969, s. 59). Písař pak analogicky zapisoval i foném r digrafem rz (przirzod přírod 64). Připouštíme také možnost ztráty jotace po retnicích b, m, p, v (horliwe horlive 65; jako slovenský hláskoslovný znak ztrátu jotace po retnicích uvádí např. Komárek 1969, s. 122), v jiných případech ji emendujeme (oſobne osobně 66). Někdy je vokál é diftongizován na ie (nerozdělnie, nepořádnie 64; srov. Gebauer 1894, s. 143). V těchto případech je sporné, zda se jedná o skutečnou hláskoslovnou podobu, nebo o nepřesný či nenáležitý zápis písaře, daný zvratnou analogií. Pro pravopisný systém písaře je totiž charakteristická jistá rozkolísanost, která se projevuje zvláště v zápisu sykavek – grafém z je doložen jak v platnosti fonému z (doſuzenie dosúzenie 63), tak v platnosti fonémů s a š (obzazeni obsazený 63; prziſluzy přísluší 65). V případech konsonantů s a z na začátku slova transkribujeme sykavku podle původu (z giſtinu s jistinú 63; zprawcze správce 63), avšak respektujeme regresivní asimilaci znělosti (Zbor zbor 65, ſprotiwil sprotivil 66). Tu zachováváme také v pozicích uprostřed slova (proſpiewa prospěva 64). V textu dále nacházíme zjednodušování konsonantických skupin (např. chtn > chn: purgrechní 63) a splývání hlásek (např. žs > s: muské 64, mniský 65).
V transkripci latinské části slovníku se držíme pravidel stanovených pro přepis středověkých latinských rukopisných památek Bohumila Ryby (nepublikováno). Rozlišujeme vokální u a konsonantické v a v prefixech dáváme přednost asimilovaným tvarům (imp-, comm- apod.).
Citovaná literatura:
Daňhelka, J.: Směrnice pro vydávání starších českých textů. Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301.
Gebauer, J.: Historická mluvnice jazyka českého. Díl I. Hláskosloví. Praha–Vídeň : F. Tempský 1894.
Komárek, M.: Historická mluvnice česká I. Hláskosloví. Praha : SNP 1969.
Ryba, B.: K rukopisným latinsko-českým slovníkům ostřihomským. Listy filologické 75, 1951, s. 89–123.
Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha : Academia 1968.