Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě (Česká Lípa, Česko), sign. ST 74, př. č. 70073, 1609
oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2016–2023
Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Transkripce písně byla provedena podle vydání z roku 1609, které je uloženo ve Vlastivědném muzeu a galerii v České Lípě pod signaturou ST 74, př. č. 70073 a jehož digitální kopie jsou k dispozici na internetových stránkách Manuscriptoria (http://www.manuscriptorium.com). Tytéž internetové stránky uvádějí také informaci o existenci druhého exempláře, který se nachází v Národní knihovně České republiky pod signaturou 54 Sf 000016. Při přepisu vycházíme z obecně uznávaných doporučení pro transkripci textů humanistické a barokní češtiny (např. Vintr, Josef (1998): Zásady transkripce českých textů z barokní doby. Listy filologické 121. S. 341–346).
Četba pečlivě vytištěného textu byla na několika místech znesnadněna potrhaným nebo špinavým papírem natolik, že nebylo možné některá slova rekonstruovat (především s. 4–7). V propriích ponecháváme německý pravopis dle originálního pramene.
Předpokládáme, že na počátku 17. století již byl ve výslovnosti ukončen proces změny tautosylabického /aj/ v /ej/. Z toho důvodu považujeme užití téžeslabičných „aj“ v písni za projev tiskařského úzu a přepisujeme je jako téžeslabičná „ej“ (s. 14 nedej, s. 15 nejprvé). Na tyto tvary je v textu upozorněno. Dle očekávání je v prameni provedena diftongizace /ú/ v /ou/, ale v těsné blízkosti tvarů slova „Bůh“ je zachována podoba nediftongizovaná (s. 13 mnohú, s. 14 všemohúcí). Zaznamenali jsme jeden výskyt sekundárně dlouženého /ú/ (s. 3 pozorúj).
Ponecháváme pravidelné krácení vokálu ve flektivních sufixech instrumentálu singuláru feminin (s. 5 radosti, slavnosti, s. 6 bázni, s. 10, 11 žalosti, s. 12 trpělivosti, s. 14 smrti) a v deklinaci genitivu plurálu feminin (s. 5 hosti, s. 10, 11 děti, s. 13 neřesti).
Zachováváme zvláštní lexikální tvar adverbia toliko (s. 12 tolko), který vykazuje jazykové rysy slezské nářeční skupiny, a nestandardní tvar přednášíní (s. 5–6). Oba tvary jsou zřejmě užity, aby bylo zachováno jinak pravidelné strofické schéma. Text písně je psán sdruženým rýmem a strofa se skládá ze čtyř veršů. Verš je pravidelně osmislabičný (s odchylkou na s. 14 nedej v hříších zemříti, kde je slabik pouze sedm) se čtyřmi akcenty.