Popis pramene a představení památky

Elektronická edice byla provedena podle tisku z roku 1571, který je uložen pod signaturou DR II 4 přív. ve Strahovské knihovně (číslo Knihopisu K05537) a dle dostupných informací představuje jediný dochovaný exemplář. Exemplář je osmerkového formátu. Na f. C8v je část textu začerněna. Knížka svatého Metudia je vytištěna na 63 stranách. Stručně popisuje biblické dějiny od života prvních lidí po 30. léta našeho letopočtu a dále předpovídá průběh soudného dne a událostí mu předcházejících.

O autorovi textu Metodějovi z Olympu, který působil jako biskup v lýkijském Olympu a v Týru, se dozvídáme prostřednictvím sv. Jeronýma (Jeroným 392–393, kap. 83). Metoděj žil ve 2. polovině 3. století (Mackerle 2005, s. 34), tj. v době, kdy se římská říše potýkala s politickou nestabilitou, ekonomickým úpadkem a nájezdy nepřátelů. Jak se dozvídáme z titulu předkládané edice, Metoděj svůj text sepsal údajně tehdy, když byl vězněn římským císařem Diokleciánem.

Pramen vytiskl Jiří Melantrich z Aventina. Kvalitní a poměrně pečlivý tisk odpovídá Melantrichově vysoké intelektuální i řemeslné zdatnosti (srov. Voit 2014, s. 294). Tiskař, překladatel nebo editor je pravděpodobně také autorem titulu, nadpisů a vytištěných komentářů a vysvětlivek na okrajích stran (např. viz f. B1v).

Grafika a pravopis

V edici nezachováváme symbol rubriky, ukazovací ručičky a symboly, které odkazují na „poznámky pod čarou“, tj. poznámky na okrajích listů.

Římské číslice nahrazujeme číslicemi arabskými, vyjma číslic, které označují pořadí panovníků. Tj. <Bonyfacya IIII.> (f. C5v) transkribujeme jako Bonifacia IV.

Zkratku <S.> transkribujeme jako sv. a <So> rozepisujeme jako svatého. Zkratku <Kapit:> transkribujeme jako kap. Biblické zkratky ponecháváme, ale pro lepší orientaci přidáváme ke každé zkratce komentář, v němž uvádíme podobu zkratky dle Staročeského slovníku (Havránek et al. 1968, s. 119). Pokud to lze, doplňujeme do komentářů též odkazy na konkrétní biblické verše.

Převažujícím typem písma je švabach. Pro zdůraznění určitých pasáží, např. nadpisů, bylo užito fraktury. Ojediněle se vyskytující cizojazyčný text byl vysázen antikvou. Český text je vytištěn tzv. bratrským pravopisem. V prameni se nalézá litera <s̈>, ale pouze ve slovech <nás̈>, <Naywys̈ſſý> a <wys̈ſſý>. Nahrazujeme ji písmenem š. Dále pramen užívá <ɓ> na začátku a na konci slov, ovšem nedůsledně, protože s <b> se občas vyskytují slova: <aneb>, <bez>, <boyowala>, <bude>, <budeť>, <budau>, <budú>, <by>, <byl>, <Iákob>, <neb>. Důsledně s <b> na konci slova je tištěno: <dwénáſob>, <ſedmnáſob>, <Senacheryb>. Literu <ɓ> vždy transkribujeme jako b. Vedle <h> se občas vyskytuje litera <h> s kličkou, kterou v ojediněle uváděné transliteraci píšeme znakem χ, ale vždy ji transkribujeme jako h. Její výskyt není ovlivněn pozicí ve slově. Někdy je litera <ě> tištěna jako digraf <ie>, transkribujeme ho vždy jako ě. Litery <ġ> a <ľ> se v prameni nevyskytují.

Literu <ů> nahrazujeme písmenem ú tehdy, pokud délka vokálu vznikla sekundárně, tj. transkribujeme <Figůra> jako figúra, <Iůdſká> jako júdská, <radůgte ſe> jako radújte se. V marginálních poznámkách na okrajích stran pramene je někdy /á/ značeno digrafem <aa> a /é/ digrafem <ee>, např. <Geruzaleema> (f. D7r ), <Kraal> (f. D6v), Nepřaatelé (f. D3r), <podlee> (f. B6v), <pomazaneeho> (f. C1v).

Majuskule distribuujeme dle dnešního pravopisného úzu, ovšem s majuskulí přepisujeme i apelativa, která v daném kontextu vyjadřují náboženskou úctu či teologickou jedinečnost, např. Král, Pán.

Hranice slov upravujeme dle dnešního pravopisného úzu, vyjma příslovečných spřežek, jejichž podoby ponecháváme dle pramene: do cela, v prostřed, i hned. Též zachováváme podobu konjunkce proto že a kolísání aneb i a neb, avšak i a však.

Interpunkci transkribujeme dle dnešního pravopisného úzu, avšak vzhledem k charakteru textu častěji využíváme středníku.

Hláskosloví

Propria přepisujeme převážně v souladu s dnes užívanými podobami, ponecháváme však příznakovou kvantitu vokálů, dále pak podobu <Europa> jako Europa, dvojí zápis dativu <Iliricum>, <Iliriku> jako Iliricum, Iliriku a nominativu <Eſayaſs>, <Izayáſs> jako Esajaš a Izajáš. Transkribujeme <Abryanus> jako Abrianus, <Affrika> jako Afrika, <Agathonya> jako Agatonia, <Anuphagowé> jako Anufagové, <Armaeleus> jako Armeleus, <Armenya> jako Armenia, <Arrzeneowé> jako Arzeneové, <Athenal> jako Atenal, <Auryoch> jako Aurioch, <Azya> jako Asia, <Babilonſkau> jako Babylonskou, <Balthazar> jako Baltazar, <Bethſayda> jako Betsaida, <Biſancium> jako Byzancium, <Biſas> jako Byzas, <Bonyfacya> jako Bonifacia, <Cephar> jako Cefar, <Cinoceffálowé> jako Cinocefálové, <Cylicyá> jako Ciliciá, <Danyel> jako Daniel, <Daryus> jako Darius, <Dyoklecyana> jako Diokleciana, <Eklezyaſt:> jako Ekleziast., <Elliochora> jako Eliochora, <Etham> jako Étam, <Euffráten> a <Euffrátem> jako Eufráten a Eufrátem, <Ezechyáſſowi> jako Ezechiášovi, <Ezechyel> jako Ezechiel, <Gabaatχ> jako Gabaat, <Gotfryda> jako Gotfrida, <Hyſauria> jako Hisauria, <Hyſpanya> jako Hispania, <Chayn> jako Chain, <Chorisſa> jako Chorisa, <Chuseth> jako Chuset, <Iáffet>, <Iáphet> a <Iaphet> jako Jáfet a Jafet, <Iareth> jako Jaret, <Iobeth> jako Jobet, <Ionythus> jako Jonitus, <Izmahelitſſtij> jako Izmaelitští, <Kaffarnaum> jako Kafarnaum, <Kapadocya> jako Kapadocia, <Kayn> jako Kain, <Konſtantynopolis> jako Konstantinopolis, <Korozaym> a <Koroſaym> jako Korozaim, <Kuſunyzda> jako Kusunizda, <Macedony> jako Makedony, <Madyanſkých> jako Madianských, <Melantrycha> jako Melantricha, <Methudya> jako Metudia, <Náboth> jako Nábot, <Nemroth> jako Nemrot, <Nether> jako Neter, <Nygroponth> jako Nigropont, <Pharileowé> jako Farileové, <Pharon> jako Faron, <Philip> jako Filip, <Phiſolonicowé> jako Fisolonicové, <Pontypus> jako Pontipus, <Pothimhey> jako Potimhej, <Sardynij> jako Sardiní, <Sathanáſs> jako Satanáš, <Séth> jako Sét, <Sycilij> jako Sicilí, <Soffie> jako Sofie, <Senacheryb> jako Senacherib, <Spartacus> jako Spartakus, <Sſkaryotſký> jako Škariotský, <Theglat phalazar> jako Teglat-palazar, <Tesſalonij> jako Tesaloní, <Teſalonycenſkým> jako Tesalonicenským, <Tyberya> jako Tiberia, <Thubal> jako Tubal, <Tygrim> jako Tigrim, <Tytus> jako Titus, <Weſpezyánus> jako Vespeziánus.

Převážně v souladu s dnes užívanými podobami transkribujeme též apelativa. Přepisujeme <Cýſaře> jako císaře, <Dedykugi> jako dedikuji, <Indyckým> jako indickým, <Létha> jako léta, <Macedonſký> jako makedonský, <Prymátorowi> jako primátorovi, <Thuzſkému> jako tuzskému. Nezachováváme zdvojené konsonanty <ff>, <rr> a <sſ>, tj. píšeme <Asſyrſké> jako asyrské, <ffaleſſnijk> jako falešník, <Lucyffer> jako lucifer, <masſo> jako maso, <ruffiánowé> jako rufiánové, <treffowala> jako trefovala, <Tyrran> jako tyran.

Literu <g> před vokály přední řady transkribujeme písmenem j, např. <Angelůw> jako anjelův, <Egipt> jako Ejipt, <Geruzalém> jako Jeruzalém. Ovšem propria <Ageg>, <Gecnák>, <Gedeon>, <Genezys> a <Germanij> ponecháváme v zavedených podobách jako Ageg, Gecnák, Gedeon, Genezis a Germaní.

Zachováváme psaní souhláskových skupin dle originálu, např. mučedlník, ovotce, spasitedlný, tělestný, třidcátý, životčich. Ovšem <kražſſý> přepisujeme jako krašší, <Kaſpisſké> jako Kaspické a <Tisýſ> jako tisíc.

Ponecháváme psaní předpon s-, z- dle pramene, např. sklamaliť, stratil, zstropiti.

Transkribujeme <ti> a <di> před vokálem na ť a ď, tj. <diábelſké> jako ďábelské, <křeſtianſtwo> jako křesťanstvo. Jedenkrát se vyskytuje podoba <Kniežſtwa>, kterou přepisujeme jako kněžstva.

Zachováváme depalatalizované podoby nechut, obět, výpověd, zed, které dodnes známe z českých nářečí (Balhar et al. 2016, s. 340).

Ponecháváme podoby plurálu kteríž (f. C8v), některí (f. D1r) a podoby prestupníci (f. D1v), reči (f. C7r), rozestrou (f. C8r), tri (f. B1v), zboril (f. B3v), neboť by mohly být výsledkem odlišného vývoje starého měkkého /r´/, jež „existovalo před předopatrovými samohláskami […] a za psl. skupinu rj.“ (Bělič 1972: 42)

Zachováváme podobu adverbia nejprvě (f. A8v) a původní podobu verba visal (f. C1v).

Výjimečně se v textu nachází protetické v-, a to v gen. pl. m. voráčův (f. C6r), vornátův (f. C8r) a nom. pl. m. voslové (f. C7v). Podoby, jež vznikly diftongizací /ý/ v /ej/, se vyskytují pouze v marginálních poznámkách vytištěných na okrajích stran a v předmluvě: kterejž (f. C8r), pátej (f. B2v a B5r), pejchu (f. A5r), římskej (f. D6v), sedmej (f. D6v), tejden (f. B4v), učiněnej (f. C2v). Převážně v marginálních poznámkách se objevují také nediftongizované podoby s /ú/: Arabskú (f. B2r), budú (f. B5v, B7v, C5r, D2v, D3r, D4r, D4v, D5v, D6v, D7v), jsú (f. B7v), povstanú (f. C3r), přestúpení (f. A6r), sebú (f. B4v), takovú (f. A3r), všemohúcí (f. A2v), zarmútí (f. D3v). Pramen zachycuje i řadu podob před monoftongizací /uo/ v /ů/, např. Buoh, časuom, nezuostal, puol, svuoj, tisícuov.

Označování vokalické délky a krátkosti se zásadně neodlišuje od označování vokalické kvantity v jiných dobových tiscích. Ponecháváme příznakovou délku v substantivech chvílka, kníha, krájina, obývatel, úsílé, nom. pl. m. čtyří, muží, tří, zlodějí, gen. sg. f. církvé; v adjektivech hánlivý, Olivétské, pérský, slovútný, sýrská; v pronominu akuz. sg. f. jí; ve verbech názval, nepříjde-li, příjmete, výjdou; v adverbiech jednák, jinák, nejprvé, nikdý, večér, komparativech radějí, světlejí; v prepozici podlé. Ponecháváme příznakovou krátkost v substantivech brana, ďabel, měštěnin, sila, svizel, zminka, nom. pl. m. učitele, verbálních substantivech jimání, kázaní, ukázaní, usedaní; v adjektivech chlipní, mouřeninský, adjektivní tvrdé a měkké deklinaci, tj. prvni, přílišnem; v pronominech instr. sg. m. nim, tim, timž; v numeraliích devitistého, sedmdesat; ve verbech rozuměji se, pite, přechodnících michajíce, smýšlejíci; partikuli zajiste.

Tvarosloví a skladba

V prameni se nalézají staročeské formy nom. pl. m. ostrovové (f. C5v) a gen. pl. m. řemesl (f. A8v). Dále se vyskytuje akuz. sg. f. věži (f. A8r, A8v), lok. pl. f. jeslí (f. C8v), ulicech (f. C4r), instr. pl. f. duchovními očima (f. C1r), přechodníkové tvary sg. m. nečetv (f. A3r), přečetv (f. A3r) a indikativ 3. os. sg. zabí (f. D8r).

V genitivu plurálu maskulin se objevuje dobově běžná koncovka -ův, dnešní koncovka -ů se vyskytuje pouze ojediněle, např. sirotků (f. C6v), synů (f. A6v), údů (f. B6r).

Opravujeme ojedinělá porušení shody přísudku s podmětem, tj. <Mužij […] řitily ſe […] obrátily> (f. A6v) transkribujeme jako muží […] řitili se […] obrátili; <diwy […] ſe ſtali> (f. C2v) jako divy […] se staly a „Matky“<gedli> (f. D5v) jako „matky“ jedly.

Jsou užívány analytické slovesné tvary, např. byli jsou (f. B2v), umřel jest (f. A6v).

V dedikaci, kterou sepsal tiskař Jiří Melantrich z Aventina, bývají verba kladena až na konec vět, např. Jednoho času, když jste za příčinou některých obce vaší potřeb do Prahy přijeli, slovútný pane Jakube, příteli můj zvláště milý, také jste i mne navštíviti jako dobrý přítel nepominuli, což mi jistě velmi vděčné bylo. (f. A2r)

Lexikum a styl

Slovní zásoba textu odpovídá jeho tématu zaměřeném na biblické dějiny. Charakteristický je zejména výskyt velkého počtu proprií.

Na f. C7v se nalézá substantivum „zraní“ (Zmořím je […] zraním přehořkým.), jež má dle Bible kralické význam „morní nakažení“ a dle Českého ekumenické překladu „morová rána“ (viz Dt 32,34).

Numerale dvénásob (f. B3v, D4r) se v textu nenalézá ve variantní podobě „dvojnásob“.

Deminutiva se vyskytují zcela výjimečně: chvílka (f. A4v), Jiřík (f. A1r), knížka (f. A3r), maličko (f. D1v).

Text charakterizují dlouhá souvětí, avšak jeho struktura je přehledná. Po dedikaci a předmluvě tiskaře následuje 15 kapitol, které chronologicky popisují biblické události od Adama a Evy po vládu římského císaře Tiberia. Jsou zmiňovány i informace, které se v Bibli nenacházejí. Dalších 15 kapitol, v nichž je patrný strach z Turků, předpovídá budoucí události a průběh posledního soudu.

Soupis emendací

a m. <a a> (f. D1v), a m. <a za> (f. B8r), božských m. <Bozſkých> (f. C1v), Étam m. <Ethanm> (f. A8r), Konstancinopolim m. <Konſtacynopolim> (f. B7v–B8r), křesťanů m. <křéſtianů> (f. D1v), léta m. <Lěta> (f. A1v), na m. <ná> (f. B4r), nejprv m. <naypr> (f. C7r), něhož m. <něhoz> (f. C2v), předejde m. <předegdegde> (f. C1v), učiněn a učiněný m. <vciněn> (f. B2v) a <vciněný> (f. B4v), 14 m. <iiij> (f. B4v), 2 m. <xj.> (f. C2r), 17 m. <Ixvij> (f. D3r)

Citovaná literatura

Balhar, Jan et al. (2016). Český jazykový atlas 5. Praha: Academia. Dostupné také online z <http://cja.ujc.cas.cz/CJA5> [2018-06-22].

Bělič, Jaromír (1972). Nástin české dialektologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

Černá, Alena M.; Lehečka, Boris (2015). Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů. Praha: oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Havránek, Bohuslav et al. (1968). Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha: Academia.

Jeroným, sv. (392–393). De viris illustribus, kap. 83. Dostupné online z <http://khazarzar.skeptik.net/books/hieronym/viris_l.htm> [2018-06-22], anebo v českém překladu v knize Heller, Jan M. & Putna, Martin C. (eds.) (2010). Dějiny křesťanského písemnictví (De viris illustribus). Praha: Hermann & synové.

Mackerle, Adam (2005). První milenaristé a Zjevení sv. Jana. Teologické studie 6, č. 2, s. 27–37.

Vintr, Josef (1998). Zásady transkripce českých textů z barokní doby. Listy filologické 121, s. 341–346.

Voit, Petr (2014). Neslavné začátky slavného tiskaře Jiřího Melantricha. In: Humanismus v rozmanitosti pohledů. Praha: Knihovna AV ČR, v. v. i., s. 285–296.