Knihovna Národního muzea (Praha, Česko), sign. IV E 29, 80. léta 15. století
Komentář editora k textu
Název památky je v knihopisech zachycen nejednotně, srov. např. v soupisu rukopisů Knihovny Národního muzea v Praze od F. M. Bartoše Kronika Martimiana t. j. Beneše z Hořovic překlad kroniky Königshofenovy; viz též Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek (Praha 1968) pod zkratkou MartKron.
Rukopis je nekompletní, chybějící úseky textu jsou popsány na příslušných místech formou poznámek přímo v textu. V poznámkách odkazujících k variantním textům značí „rukopis“ či „rkp. A“ rukopis Knihovny Národního muzea v Praze se signaturou II C 10, „prvotisk“ inkunábuli z Knihovny Národního muzea se signaturou 25 C 4a.
Pravopis rukopisu B je velmi neustálený, zvl. pokud se týče označování pravopisně měkkých konsonantů. Písař kombinuje označování měkkosti spřežkami (přičemž za pravopisnou spřežku považujeme i skupiny typu -di-, -ti- u typu dietiatko) s užíváním diakritických znamének (tečky, háčku), srov. zápis fonému č: ċzinil, czaſto, czaſuow (vše 1r), czeċek (7r), lucži-ſſtie (7v–8r); zápis fonému ď: vhodil (1r), budteż (8v), nerod (12v), vdielal (23r), nenawidien (12r) ; zápis fonému ň: poſӳlṅowal (7r), veṅ (20v), ſſaczuṅkem (24v), nan (9v), preden (12v), ohen (17r), honil (7r), obraniowati (17v); zápis fonému ř: ṙzekowe (8r), morże (19v), morze (19v), Rzekowe (6r), vzrziechu (22v); zápis fonému š: troſſtowal (6r), naӳkraſſie (9r), ṡlo (10r), zachariaſs (10v), zacharias (10v), achias (2v); zápis fonému ť: giſtiet (6r), dietatko (20r), nebt (11r), ať (6r), dieṫatko (37r), dietiatko (6r), mieſſtian (9r); zápis fonému ž: kdyz (7r), Protoz (6r), wrze (6v), zydech (9r), żydy (1r), kdyż (6r), żadal (7v), bieżeli (7v), žadali (18v), Protož (18v), žalowala (15v). Zápis je velmi variabilní a nespolehlivý, z toho důvodu zápisy postrádající jakoukoli grafickou signalizace měkčení neemendujeme a přepisujeme s měkkými konsonanty bez upozornění. V důsledku toho náš přepis systematicky sjednocuje např. zápisy wzdy/wżdy na vždy, přípony -rský/-řský, -rstvie/-řstvie u typu césarský/césařský na -řstvie, neboť počet dokladů pozitivně značené měkkosti nás vede k předpokladu, variabilní zápis téhož slova či jazykového jevu neodráží kolísání ve zvukové realizaci.
Text vznikl nejspíše opisem, nikoli diktátem. Na několika místech písař patrně mylně nerozlišil, kde zápis dvou konsonantů (najspíše v opisované předloze) znamená spřežku, a kde se naopak jedná o dva samostatné fonematické grafy, srov. ċo = co (47r), dċeru (49r) = dceru, dṙal (46v) = držal, ṗatel = přátel (64r). Vzhledem k ojedinělému doložení tohoto jevu přepisujeme bez značení emendace.
Podobně lze interpretovat i nečetný zápis grafu g s tečkou před samohláskou e, reflektující zřejmě původní jotaci v krátkých slabikách; přepisujeme opět bez poznámky.
Propria cizího původu přepisujeme tak, aby byla jednoznačně reflektována předpokládaná zvuková realizace: nezachováváme tedy gemináty (Azaff 1r), „aspirované“ explozivy (Netham 1r), latinské -ph- přepisujeme jako f. Naopak zachováváme variabilní zápis s a z, pokud předpokládáme kolísání i ve výslovnosti (typ Asia/Azia, israhelský/izrahelský).
Varianty téhož vlastního jména, vzniklé nezřídka písařskými chybami, ponecháváme podle rukopisu (Priamus/Prianus; Pentisalem/Pantisalem/Pantisalen; Blachesor/Blachosor); emendujeme je pouze v případě, že varianta, resp. zkomolení jména je v rámci textu ojedinělé. Zachováváme kolísání pravopisu jména Ota/Otta.
Kvantita je značena ojediněle, a to zvláště zdvojením vokálů, srov. lidee (15r), jednoduchá či dvojitá čárka nad vokály nemá distinktivní platnost, srov. bӳl, kdӳz, wżdӳ (1r); kvantitu rekonstruujeme na stav předpokládaný k době vzniku rukopisu.
Důsledně doplňujeme předložku s v případech, kdy ji písař nezapsal před slovem začínajícím stejnou sykavkou: svým bratrem přepisujeme s svým bratrem.
Zápisy asimilace znělosti dle pramene zachováváme v rámci slova, v případě spojení předložky s následujícím slovem asimilovanou předložku emendujeme: z dobru mӳſli – s dobrú myslí (17v).
Spojku aneb, anebo píšeme oproti rukopisu v souladu se Staročeským slovníkem dohromady jako jedno slovo.
Číslovky řadové zapsané římskými číslicemi ponecháváme, ale doplňujeme za ně tečku podle současných pravidel. Ponecháváme zápis směšující vyjádření počtu číslovkou spolu s pádovou koncovkou typu Mho LXVIho (49v).
Interpunkci doplňujeme dle současných pravidel.