Staročeské spisy věnované koňskému lékařství vycházejí z překladu německého díla Roßarzneibuch, které napsal štolba, kovář a koňský lékař mistr Albrant (působil okolo poloviny 13. století). Mistr Albrant pocházel z Německa a v pozdějších rukopisech a tiscích se jeho jméno objevuje především v podobě Albrecht, ale též Alebrand, Albret, Hilbrant, Hildebrand a Anton. O jeho životě nemáme téměř žádné informace. Je známo, že působil na dvoře císaře Fridricha II. Štaufského a v druhé čtvrtině 13. století pobýval v Neapoli (v mladších tiscích byla Neapol mylně zaměněna za Konstantinopol). Jeho spis o léčení původně obsahoval 36 návodů léčby nemocí a obtíží koní. Léčba byla založena na zkušenostech práce s koňmi, využívala především rostlin a dalších přírodních léčiv (bahno, voda atp.). Původně v nich nebylo obsaženo léčení pomocí magie (zaříkávání), které v pozdějších textech již nalézáme. Původní německé texty byly přeloženy do latiny a do češtiny. Z období středověku a novověku máme zachováno několik česky psaných rukopisů a tisků. Rovněž z mladších období 17.–19. století se zachovaly rukopisy a tisky, které denně sloužily kovářům a štolbům; tyto texty se však již odchýlily od původního Albrantova znění, rozrostly se dopisováním návodů na základě zkušeností pozdějších uživatelů a jejich empirický charakter narušily návody vycházející z magie a lidového léčitelství.
Český překlad Albrantova koňského lékařství je zapsán ve středověkých rukopisech Knihovny Národního muzea v Praze, sing. IV H 28 (1444), I H 29 (2. polovina 15. století) a I F 10 (konec 15. století) a Národní knihovny ČR, sign. XI C 2 (polovina 15. století). Mladší opisy chová Národní knihovna, sign. XVII E 42 (1554) a Knihovna Národního muzea, sign. IV C 11 (1633), III G 6 (17. století), II G 16 (1694), V G 62 (1755) a II H 8 (18. století). Dochovalo se rovněž množství starých tisků různých vydání; kopie nejstaršího známého tisku od Jana Pekka z Plzně z roku 1527 jsou uloženy v Národní knihovně ČR (originál sign. Med 4° 00045/01 (06) Forschungsbibliothek Gotha, Německo); tyto kopie tvoří pramen pro předkládanou edici.
Vybraná literatura
Bohatcová, Mirjam: Norimberský a plzeňský tiskař Jan (Hans) Pekk. In: Časopis Národního muzea. Historické muzeum, 145, 1976, s. 207–227).
Černá, Alena M.: České překlady Albrantova (Albrechtova) koňského lékařství. Dějiny věd a techniky 47, 2014, č. 3, s. 176–197.
Eis, Gerhard: Meister Albrants Roßarzneibuch im deutschen Osten. Reichenberg: Sudetendt. Verl. Franz Kraus, 1939.
Jungmann, Antonín Jan: Nawedenj o konjch. W Praze: Frant. Fetterle z Wildenbrunu, 1818.
Jungmann, Antonín Jan: Koňský Lékař, aneb, Potřebné nawedenj o konjch, kterak totiž pěkných a dobrých konj se dochowati kdo může …: knjha pro konjře, pro hospodáře … W Hradcy Králowé: Jan Pospjssil, 1825.
Pečírka, Josef. Úplný dobytčí lékař, to jest, Zřetelné poučení o spráwném léčení wssech nemocí koňů, howězího, skopowého a wepřowého dobytka, psů i drůbeže: s přídawkem Kterak se má pomáhati při těžkém telení, hřebení a bahnění. W Praze: Tisk a náklad Jaroslawa Pospíssila, 1858.
Poznámka k transkripci
Plzeňský tisk Jana Pekka z roku 1527 již většinou užívá diakritika (tečky, čárky) pro značení hlásek š, ž, č, ř a pro palatály; palatály jsou však také často vytištěny pouze grafémem bez znaménka. Pokud v tisku chybí diakritikon značící palatální hlásku, doplňujeme jej v přepise bez upozornění. Občas se v tisku nacházejí i spřežky, zvláště pro hlásku š (ſſkořepiny A2v), či ligatura pro c (nicz A2v). Spřežkou je také tištěno ě (ſaniemi A2v). Pro diftong ie se vyskytuje téměř pravidelně dvojznak ié (hřiébiecy A3r). V tisku se objevuje typ e s drobnou tečkou velmi nízko nad písmenem – distribuce znaku však nemá žádná pravidla, proto jej v přepise nezohledňujeme. Dále tiskař používá jen jedno „l“, avšak dvojí „b“ (b – dobře A4v a ɓ – cyɓule A4v); užití je však náhodné, a proto rozdíl v přepise nezachováváme. Vokalická kvantita je v tisku značena diakritickými znaménky, ligaturou ij pro hlásku í (přiložijš A4v) či, výjimečně, geminátou ee pro é (tee A4v, lytee B4v). Délku označuje čárka či tečka nad á (wáli A4v), ý (ſuchý A4v), é (Kterému B1r), zřídka nad ú (teplú A4v). Při transkripci vyvstává závažný problém, zda naznačenou kvantitu (krátkost i délku) zachovávat, či zda ji nějakým způsobem sjednocovat. Naznačená kvantita se liší jak od kvantity předpokládané pro starou češtinu, tak od kvantity dnešní češtiny. U stejných slov (či stejných typů slovotvorných, paradigmatických ap.) kolísá, text dokládá podoby s délkou i s krátkostí. V tisku však lze vypozorovat skupiny slov, u nichž se příznaková kvantita vyskytuje a o nichž se zmiňuje i nečetná odborná literatura o kvantitě (např. M. Janečková, K jazyku českého baroka. Hláskosloví, pravopis a tisk, označování kvantity, Praha, Nakladatelství ARSCI 2009, zvl. s. 107–153, kde je uvedena i další literatura k tématu). Proto jsme se rozhodli zachovat většinu záznamů vokalické kvantity, neboť jakákoliv standardizace by mohla být zkreslením dobového jazyka (např. jeho mluvené formy). Zároveň také chceme poskytnout dalším případným badatelům jazykový materiál, který je možné pro sledování kvantity tisků počátku 16. století využít. Jsme si ovšem také vědomi toho, že v některých případech může být naznačená kvantita jen důsledkem chybného tisku. Svou roli mohl sehrát i německý původ Jana Pekka, o kterém se ovšem soudí, že češtinu zvládal velmi dobře (M. Bohatcová, Norimberský a plzeňský tiskař Jan (Hans) Pekk. In: Časopis Národního muzea. Historické muzeum, 145, 1976, s. 220; tisk o koňském lékařství však autorka v přehledu kompletní Pekkovy tiskařské produkce neuvádí).
V textu jsou zaznamenány na příklad tyto typy krácení či dloužení vokálů, z nichž mnohé z nich jsou doloženy i z jiných raněnovověkých památek; citace uvádíme jen v příkladech:
I. Krácení:
a) v derivativních afixech substantiv (rozchodniku A3r, bedrnik B1r)
b) velmi často ve flektivních afixech u adjektiv (dušny A2v, mnohymi A2v, jare A3r, kravi A4r, po temždni B1v), substantiv (gen. sg. n. podmásle A4r; instr. sg. f. tou masti A4v; dat. pl. f. a m. noham A4r, moucham A4r, roupom anebo červom A4v, zubom B3r; paradigma typu „znamení“ lupeni, kořeni A3v, vypleceni A3v, kováni B1r; nom. pl. m. prhnilove A4r atd.)
c) v afixu -krat u číslovek (několikrat A3r, pošestkrat B3r)
d) v 3. os. sg. ind. préz. sloves 5. třídy (býva A2v, vyprska A3r, nedýcha A4r) i jiných tříd (nema B2v, scházi B4r)
e) v paradigmatu demonstrativa ta (z te žíly B3v aj.)
f) v kořeni i v zakončení některých příslovcí (take B3r, B4v aj., tolikež A2v, bliž C3r, blizko A4v)
g) v kořeni dvouslabičných sloves (piti B3r, chtiti B3r, nesti C4v); v kořeni po prefixu (přikladati A3r, zatiti B3v, odmladnou A4v)
h) v kořeni mnohých substantiv a adjektiv (např. hlizu A2v aj. × hlízu A2v, češi (tj. číši) B4r aj., žlazy A3r, sadlem A4r aj., hřiva B3v, lekařství B3r aj., vinem B3r aj., měsice C4v aj., leta C4v aj., bilkem A3v aj., bilý C1r aj., lity (tj. lítý) C2r, promišenou A2r). Tato krácení jsou často doložena v nářečích českého jazyka.
II. Dloužení:
a) v zakončení 3. os. sg. ind. préz. 2. třídy (zhustné B1v, rozsedné B1v)
b) dloužení v imperativu před enklitickým -ž (vaříž A2v, vstrčíž B2r, pustíž B3r), u tvarů zakončených na -j (znamenáj A3r, daváj B2v, varuoj B4v) i v jiných případech (máž A4v, hás C1v)
c) v zakončení číslovek (dvá C4r aj.), příslovcí (delé B4r, viecé C1v), spojek (alé B3r); dvakrát se vyskytne zdloužená spojka á (nezbéře á neprovalí A3r, coť se zdá, á vyjdeť tudy oddavenina B1r)
d) v kořeni substantiv; v některých případech se jedná o vyrovnání délky v paradigmatu (chléba A2v, hráchu A4r, prách A3r, súkno A3r, krév A3r, žíta B3r). Dloužen je vokál v kořeni osobního jména tiskaře (Jána C4v), což je rovněž i z jiných textů doložená varianta.
Z hláskových jevů mimo vokalickou kvantitu konstatujeme, že jazykový stav Pekkova tisku odpovídá našim představám o jazyce začátku 16. století. Obvykle tisky reagovaly pomaleji na vývoj jazyka a prezentovaly starší jazykový stav: v koňském lékařství tento názor potvrzuje např. výskyt diftongu uo < ó (kuoň A2v) – monoftongizované ů se v textu nevyskytuje; méně často se objevují případy diftongizace krátkého o (buožíma B2r, puodzim C2v) a náslovného o po předložce (v uoves B2v). Rovněž nediftongizované ú (kúpiti A2v, teplú vodou A4v) a nemonoftongizované ie (viece B4r) patří spíše do češtiny století patnáctého než do století šestnáctého; nástupnické varianty ou a í však tisk zaznamenává také, a v převažující míře (nohou B4r; místo B4v). Varianty, které hodnotíme jako pozůstatek jazykové situace dřívějšího období, mohly být do tisku přeneseny ze starší předlohy. Šestnáctému století naopak odpovídají následující změny: Dlouhé ý/í je již občas zachyceno po diftongizaci v ej, které je tištěno jako ey (wraney A2r, meydlem A4r), ale také jako ay (wymay A4r). Současně je v textu zachycena změna tautosylabického aj > ej (Neyprw A2r, wohledeg A2v), avšak na mnohých místech je ještě (zdánlivě?) zachována skupina aj (přikláday A4v). V souvislosti se změnou ý/í > ej se však i na těchto místech může jednat pouze o grafický zápis již proběhlé změny; např. záznam wymayway A4v je možné transkribovat jako vymejvej i vymejvaj. Vzhledem k dataci tisku jsme se rozhodli přidržet se v těchto případech grafiky a přepisovat tautosylabické ay jako aj, resp. nově vzniklé ey jako ej, tj. nesjednocovat obě grafické varianty do téže transkribované podoby. Výrazným znakem češtiny prvních desetiletí 16. století je protetické v-, které se v textu lékařství vyskytuje velmi často (voka vo nic netřel A2v, vohledej A2v, nevodpadne B2r).