O spise mistra Albranta

Staročeské spisy věnované koňskému lékařství vycházejí z překladu německého díla Roßarzneibuch, které napsal štolba, kovář a koňský lékař mistr Albrant (působil okolo poloviny 13. století). Mistr Albrant pocházel z Německa a v pozdějších rukopisech a tiscích se jeho jméno objevuje především v podobě Albrecht, ale též Alebrand, Albret, Hilbrant, Hildebrand a Anton. O jeho životě nemáme téměř žádné informace. Je známo, že působil na dvoře císaře Fridricha II. Štaufského a v druhé čtvrtině 13. století pobýval v Neapoli (v mladších tiscích byla Neapol mylně zaměněna za Konstantinopol). Jeho spis o léčení původně obsahoval 36 návodů léčby nemocí a obtíží koní. Léčba byla založena na zkušenostech práce s koňmi, využívala především rostlin a dalších přírodních léčiv (bahno, voda atp.). Původně v nich nebylo obsaženo léčení pomocí magie (zaříkávání), které v pozdějších textech již nalézáme. Původní německé texty byly přeloženy do latiny a do češtiny. Z období středověku a novověku máme zachováno několik česky psaných rukopisů a tisků. Rovněž z mladších období 17.–19. století se zachovaly rukopisy a tisky, které denně sloužily kovářům a štolbům; tyto texty se však již odchýlily od původního Albrantova znění, rozrostly se dopisováním návodů na základě zkušeností pozdějších uživatelů a jejich empirický charakter narušily návody vycházející z magie a lidového léčitelství.

Český překlad Albrantova koňského lékařství je zapsán ve středověkých rukopisech Knihovny Národního muzea v Praze, sing. IV H 28 (1444), I H 29 (2. polovina 15. století) a I F 10 (konec 15. století) a Národní knihovny ČR, sign. XI C 2 (polovina 15. století). Mladší opisy chová Národní knihovna, sign. XVII E 42 (1554) a Knihovna Národního muzea, sign. IV C 11 (1633), III G 6 (17. století), II G 16 (1694), V G 62 (1755) a II H 8 (18. století). Dochovalo se rovněž množství starých tisků různých vydání; kopie nejstaršího známého tisku od Jana Pekka z Plzně z roku 1527 jsou uloženy v Národní knihovně ČR (originál sign. Med 4° 00045/01 (06) Forschungsbibliothek Gotha, Německo).

Poznámka k transkripci

Text je psán bastardním písmem, v němž jsou často jednotlivé grafémy zapsány odděleně s různě širokými mezerami, přičemž je někdy narušena grafická jednota slova (ak dyž 319v). Grafémy a, o, e jsou si velmi podobné, takže je obtížné určit, o který grafém se jedná. Text je značně chybový, písař často dopisoval písmena či škrtal slova a jejich části. Užitý pravopisný systém vykazuje znaky diakritického pravopisu – objevují se zde diakritická znaménka, háček nad ž, š, ſ, č, ř a tečka nad ſ (wlažno 319v, maš 320r, wſe (v rukopise s háčkem nad ſ) 321r, břiẛe 319v, očy 319v, rozličneho 319r, řebřyček 319v, ředkew 319r). Často však znaménko chybí (odpudiz 320r, zelezem 320r, muſys 324r). Spřežky se v textu však také vyskytují, zvláště v jeho druhé části, kde diakritická znaménka ustupují z užívání (orzech 320r × ořech 320r, natrzy 320r, tlaczyz 320v, wyczyſtyz 321r, ſſypa 322r, nocz 322v, prowleczyz 322v). Háček označuje též palatálu ť na konci slova (ať 319r); uprostřed slova je palatála značena iotou následující po tvrdé hlásce (koniowi 319v). Spřežkou je psáno tzv. krátké ě (wiedieti 320r). Hláska ž je na konci slova někdy zapsána jako š nebo s (rozřieziš, tj. rozřěžiž 320r, prořes, tj. prořež 320r, nawiezyš, tj. navěžiž 320r, kdÿs 322v). Tento jev bychom mohli považovat za ztrátu znělosti na konci slova, avšak vzhledem k písařově zápisu sykavek spíše soudíme, že se jedná o značení převzaté ze staršího typu spřežkového pravopisu, kterým mohla být zapsána předloha našeho opisu. V několika případech je situace opačná a hláska š je zapsána grafémem z (vmorziz, tj. umoříš 323v, zhogyz, tj. zhojíš 323v, 324r). Vokalická kvantita značena není.

Hláskoslovná rovina odpovídá polovině 15. století a vyznačuje se mj. neprovedenými změnami dlouhých vokálů a diftongů. V textu se vyskytuje dlouhé ó a jeho nástupnický stupeň uo je doložen jen dvakrát u lexému puol 321v, 322v), kde je diftongizace vyvolána předcházející labiální souhláskou. Diftongizace ú a monoftongizace ie zachycena není. Zaznamenán je pokles jotace v dlouhých slabikách (člověčé 321v, kuřěcé 324r). Skupina šč se zatím nezměnila v šť (mravišče 324v, púščeti 324v). Lexém črvy (akuz. pl.) 319v je zapsán bez průvodního vokálu.

Pro výzkum vyšších jazykových rovin jsme z krátkého textu nezískali dostatek materiálu. Lze upozornit na opakované zakončení dat. pl. lexému kóň na -ovi (koňovi 319r, 324rv). V textu jsou zachyceny duálové tvary (oči bolíta 319r, dva kozlová řemeny 320r, dvě lopatce 323r). Tvar imperfekta bieše je součásti složeného minulého času (bieše poručil 319r).