editor: Černá, Alena M.
Knihovna Národního muzea (Praha, Česko), sign. II F 2, okolo roku 1410
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
V transliteraci vydal Emil Šedivý, Lapidář rukopisu Vodňanského. Literární a kulturně historická studie k dějinám drog ve XIV. století v Čechách. Časopis českého lékárnictva 25, 1906, s. 129–148, 186–187, 236–238, 275–276, 295–297, 321–323, 341–342, 369–370, 381–382, 405–409.
V transkripci nepřesně vydal Václav Hanka, Lapidarius český, o drahém kamení. Živa 7, 1859, s. 268–274 (s mineralogickými poznámkami Jana Krejčího).
O lapidáři vodňanském a identifikaci jednotlivých kamenů a hornin též Karel Tuček, O kamenech prvního českého lapidáře. Časopis Národního muzea, řada přírodovědná, 152, 1983, s. 37–60. Ve svém článku hodnotí, upravuje a doplňuje identifikaci kamenů, kterou podal v Živě J. Krejčí. Užívá přitom transkribovaného textu lapidáře, který byl v Živě otištěn; tato transkripce však není spolehlivá.
Česky psané texty rukopisu vodňanského jsou zapsány pravopisným systémem, který vykazuje různé specifické rysy (srov. Alena M. Černá, Herbář z kodexu vodňanského a jeho ortografické zvláštnosti. Naše řeč 88, 2005, s. 71–82). Kromě sykavek (nosí, psáno noſſi 161r; léskový, psáno lezkowy 161r) písař neobvyklým způsobem zapisuje (dvoj)hlásky -i-/-y-, -e-, -ě-, ie a také, zřejmě vlivem bilabiální výslovnosti, zaměňuje grafémy „b“ a „w“ (lexém žába je psáno jako zawa 164v). Písmo je drobné a hůře čitelné; interpetaci a spolehlivost textu ztěžují poměrně četné písařovy škrty, přepisy a evidentní chyby. Z těchto důvodů naše transkripce nemusí být nepochybná.
Lapidář vodňanský (stejně jako jiné česky psané texty vodňanského rukopisu) zaznamenává mnohé archaické rysy českého jazyka, které jsou bližší jazyku 14. století než jazyku počátku 15. století, kdy byl vodňanský rukopis zapsán. Některé jevy jsou v češtině doloženy výjimečně a mohly by být považovány za vlivy jiného jazyka (polštiny), např. koncovka -ovi v dat. sg. mužských o-kmenů (kámen jest křišťálovi podoben 162v; prach jeho dobr jest žalúdkovi 163r atd.).
Při editaci textu jsme se obtížně rozhodovali, zda některé názvy kamenů považovat za jednotky české slovní zásoby, či za jednotky citátové. Vzhledem k tomu, že téměř u všech názvů je v textu při okraji zapsán latinský název kamene, považujeme další název, který uvozuje nový odstavec, za český. Tuto interpretaci posiluje v některých případech i lexikální forma výrazu, který považujeme za český – ta někdy ztrácí latinské zakončení (alectorius × alektor, psáno alector 161r). Z tohoto důvodu lexémy pokládané za součást českého lexika, pravopisně počešťujeme (gragém „c“ přepisujeme jako k, „qu“ jako kv, dodáváme předpokládanou vokalickou kvantitu atp.). Až na výjimky (granát) se jedná o terminologické jednotky, které jsou v českém lexiku doloženy jen výjimečně, většinou jen z tohoto lapidáře a z lapidářů obsahujících variantní znění – z rukopisů sign. B 1497 z krakovské Knihovny Czartoryských (s. 217–251), sign. XI C 2 z Národního knihovny ČR (fol. 292r−295r) a sign. II H 4 z Knihovny Národního muzea (s. 564–589).
Lapidář vodňanský čerpá z řeckých a latinských soupisů jmen kamenů. Množství chyb a zjevně zkomolených míst ukazuje na to, že se nejedná o přímý opis. Mezi původním překladem a opisem z vodňanského rukopisu existovalo patrně více exemplářů. Obsahová výjimečnost působila opisovačům interpretační potíže a zapříčinila vznik nesrozumitelných částí vět či větších celků. Tento jev spatřujeme i ve variantních textech lapidáře uvedených výše; zřejmě i tyto opisy byly pořízeny z nespolehlivých předloh. Předkládaná edice je tedy nutně výtvor, který není možné dovést do podoby, která by po obsahové stránce spolehlivě odrážela archetypální znění.