Podruhé byl spis Jana Černého o moru vydán v roce 1518, a to buď v Plzni u Jana Pekka, nebo v Norimberku u Hieronyma Höltzela (srov. Voit, Petr, Role Norimberku při utváření české a moravské knižní kultury první poloviny 16. století. In: Documenta Pragensia 29, 2010, s. 389–457; též Knihopis, č. 1769). Vydání inicioval tiskař Jan Mantuan, jehož jméno je na fol. C7v skryto pod numeronymem. Tomuto vydání předcházelo první vydání Pavla Olivetského z Olivetu v Litomyšli v roce 1506 a vydání bylo ještě v 16. století následováno několika dalšími publikacemi.
Vydání z roku 1518 se zachovalo ve dvou exemplářích, obou defektních, v nichž schází úvodní listy, tedy i titulní list s názvem díla a jménem autora; název díla uvádíme podle explicitu knihy.
Poznámka k tisku a jazyku spisu
Tisk spisu Jana Černého není příliš spolehlivý a obsahuje větší množství tiskových chyb (často se např. vyskytuje grafém ž na místě hlásky z: rožkoſſi B4v; omylem byla vynechána některá slova). Přehlednost tisku narušují hustě sesazené typy, takže je někdy obtížné identifikovat hranice slov. Interpunkčních znamének je málo, objevuje se tečka (comma), která je signálem koncovým i nekoncovým. Jako nekoncové znaménko je tištěna též šikmice (virgule). Nadvětné celky jsou občas odděleny značkou pro odstavec.
Pro malé i velké české souhlásky s diakritikou (háčkem) je v tisku užíváno spřežek (ſſyroke C3r, przyrozenie C3r, womocže C5r); výjimkou je grafém ž pro hlásku ž v minuskuli (Teež C5r). Často jsou tyto hlásky tištěny pomocí grafému bez diakritiky (smecky, tj. smečky B2r, drinkami, tj. dřínkami B2v, preſtawagij B5v, Ocy B5v, ctwrtce C3r), někdy s doprovodnou iotou (cierwenymi C2v). Výjimečně je tištěno znaménko nad palatálou (buď B4v × hled B4r). Nedostatek typů s diakritikou může ukazovat na nečeský původ tisku. Vokalická kvantita je značena sporadicky, a to geminátou/spřežkou u samohlásek é a í (pohodlnee B4v, wycházegij B5r).
Stav hláskosloví odpovídá stavu češtiny na počátku 16. století a faktu, že jde o přetisk staršího textu. Dlouhé samohlásky jsou prezentovány ve svém vývoji. V tisku se např. vyskytuje jak diftong uo, tak nástupnický monoftong ů (voharkův B2r). Dva výskyty dlouhého ó v paradigmatickém zakončení gen. pl. mohou ve skutečnosti znamenat hlásku o zkrácenou v mluvené řeči (melounóv B2r, kozlóv B4r) a bylo by možné ji transkribovat jako krátký vokál. Rovněž krátké o v textu několikrát podléhá dloužení (rozuomu B5v, truochu B7r). Dloužení je nenáležitě zachyceno také u imperativu podněcuoj (B5r), kde se ovšem před koncovým -j dlouží hláska u (tj. podněcúj). Diftong ie se na některých místech prezentuje již jako monoftongizované í (více B4v × bielé B3r); o probíhající změně a nemožnosti opřít se o aktuální stav v jazyce svědčí častý výskyt tzv. nenáležité jotace (k nakaženie místo k nakažení B2r). Tisk nesoustavně zaznamenává probíhající změnu ý > ej (bejvá B2v) i výskyt protetického v- (Vořechy B2r, vostružiny B2r). Vedle téžeslabičného aj (najrychlejí B6v) se vyskytuje i podoba ej (nejušlechtilejšího C3r).
O morfologii, syntaxi a stylu spisu Jana Černého bylo pojednáno v elektronické edici tisku z roku 1506; tisky se po této stránce shodují. Specifikem tohoto tisku je explicit, v němž je v numerické šifře obsaženo mj. jméno tiskaře Jana Mantuana, který knihu tlačiti kázal (C7r), a týmž způsobem zapsané jméno dedikanta, který byl Jíra. Snad se jedná o Mantuanova přítele z Klatovska, jehož jméno se objevuje v Mantuanově tisku Frantových práv (byla vytištěna rovněž roku 1518). Z různého pohledu je rovněž důležitá další informace z explicitu, totiž že knížka byla tištěna na pospěch, tedy spěšně, rychle. To může odůvodnit tiskové chyby a obecně málo dbalou úpravu tisku a zároveň svědčit o stále pociťované hrozbě morového onemocnění.