1. Dochování a popis rukopisu

Rukopis Bible drážďanské byl zničen za první světové války. Podrobnosti o rukopisu a jeho obsahu známe z detailních popisů Josefa Dobrovského (1798, s. 244–245) a Josefa Vraštila (dochováno pouze ve výpiscích Josefa Vašici), také se zachovaly opisy několika biblických knih a velmi cenné fotokopie některých folií. Historie rukopisu je známa až od 16. století, kdy byl vzácný kodex převázán nákladem paní Anny Šlejnicové z Leskovce. Na konci 18. století byl již uložen v kurfiřtské knihovně v Drážďanech (dnes Die Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek) pod signaturou O e 85. V červenci roku 1914 byl rukopis zapůjčen do belgické Lovaně k ofotografování, zde však rukopis při německé invazi shořel v univerzitní knihovně. Zachovány zůstaly pouze fotografie s třetinou folií rukopisu (Kyas 1997, s. 38).

V opisech a na fotokopiích je zachována přibližně třetina textu Bible drážďanské. Fotokopie totiž zahrnují jen recta druhé části rukopisu (folia 301–681). Mikrofilmy, vzniklé přefotografováním původních snímků z roku 1914, jsou uloženy ve Staročeské sbírce Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. (inv. č.: Arch. fot. 121, 122, 123, 2455). V téže sbírce jsou uloženy i fotokopie Vraštilova přepisu Žaltáře i s kantiky (inv. č.: Arch. fot. 124) a Tobiáše s čtveroevangeliem a úryvky z epištol, Skutků apoštolských a Zjevení (inv. č.: Arch. fot. 120; srov. Kyas 1997, s. 37). Kopie z těchto fotokopií jsou dostupné i v oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Pergamenový rukopis o velikosti 40 × 28 cm čítal celkem 685 listů v 70 složkách. Text byl psán v zrcadle 28 × 18 cm ve dvou sloupcích po 42 nebo 43 řádcích. Na vzniku rukopisu se podílelo sedm písařů. Mimo zápisy hlavních písařů se v zápise objevuje drobné kurzivní písmo korektorů. Výzdoba bible byla poměrně jednoduchá, na počátku biblických knih a na začátcích jednotlivých oddílů Žaltáře byly barevné, většinou ornamentální iniciály, jen devět bylo figurálních. Podrobně popis rukopisu viz Staročeská Bible drážďanská a olomoucká. 1. Evangelia, s. 15–18; Kyas 1997, s. 38–42.

Rukopis není datován. Doba sepsání kodexu se upřesňuje podle různých hledisek (srov. Sichálek 2017, s. 72–73). Písmo všech hlavních písařů rukopisu odpovídá gotické minuskuli, kterou se psalo v druhé polovině 14. století (Kyas – Pečírková 1993, s. 392; Kyas 1997, s. 40, zpřesňuje na dobu od 50. do 80. let 14. století). Iluminace vznikly v dílně Mistra Křižovnického brevíře, prominentním ateliéru druhé třetiny 14. století, podle provedení některých detailů zřejmě až v druhé polovině 60. let (Stejskal 1993, s. 414; Gaudek 2019).

Bible drážďanská obsahovala všechny knihy obvyklé ve středověké Vulgátě, též Modlitbu krále Manasse a Druhou knihu Ezdrášovu (3 Esd). Na konci Knihy žalmů jsou zapsána tři starozákonní kantika a Athanasijské vyznání víry. Měla též několik předmluv (Kyas 1997, s. 38–39; Staročeské biblické předmluvy, 2019, s. 19–20).

2. Specifika biblického překladu

Na nejstarším překladu celé bible do staré češtiny se podílelo asi deset překladatelů, které je možné rozdělit podle jejich typické terminologie na dvě skupiny (srov. Kyas 1971, s. 56; Kyas 1997, s. 43). První skupina používala termíny: sacerdos – pop, benedictus – blahoslavený, adorare – klaněti sě, blasphemare – (po)rúhati sě; druhá skupina užívala odlišná slova: sacerdos – kněz, benedictus – požehnaný, adorare – modliti sě, blasphemare – haněti, potupně mluviti, posuzovati aj. Obě skupiny překladatelů zřejmě pocházely z odlišného prostředí, kde byly tyto termíny takto ustálené. Překladatelé první skupiny tlumočili Oktateuch, knihy Paralipomenon, Ezdráše, Judit, Ester, Job, sapienční knihy a evangelia, do druhé skupiny patřil tzv. neznámý dominikán, významný spisovatel a autor překladu Pasionálu a Života Krista pána, který pro bibli převedl Tobiáše, Skutky apoštolské a snad i knihy Královské, další překladatelé druhé skupiny, asi příslušníci dominikánského řádu, pak přetlumočili knihy prorocké a Makabejské, epištoly a Zjevení sv. Jana. Žaltář byl převzat z upravené verze nejstaršího překladu žalmů z přelomu 13. a 14. století. Jsou to převážně poměrně zdařilé a volné překlady, které se snaží o dobrou srozumitelnost více než o doslovnost (srov. Kyas 1997, s. 44).

2.1 Překlad evangelií

Čtyři evangelia tlumočila podle Vladimíra Kyase (1971, s. 39; 1997, s. 46) jediná osoba z první překladatelské skupiny (sacerdos – pop). Překlad je hodnocen jako povedený, „vážný, ale výběrem slov srozumitelný a málo se lišící od mluvené řeči“ (Kyas 1971, s. 39). Překladatel zavedl jednotnou terminologii a usiloval o jednolitost překladu na všech konkordantních místech. Zčásti se v terminologii přidržoval slov nejstaršího českého evangeliáře, která měla většinou původ v staroslověnském překladu, jako beatus – blažený, benedictus – blahoslavený, daemonium – běs nebo ďábel, discipulus – učenník nebo učedlník, sacerdos – pop; pro další užívá víceméně jednotné ekvivalenty, např. amen – věrně, blasphemare – (po)rúhati sě, evangelium – zvěstovánie, leprosus – trudovatý, parabola – příklad, paralyticus – zlámaný dnú, Pharisaeus – duchovník, publicanus – nepravý těžieř, scriba – mudrák; a pro některé neměl ustáleného ekvivalentu, např. hypocrita – licoměrník, pochlebník, pochlebný, pokrytec, synagoga – božnicě, modla, modlitebnicě, kostel, škola, obec (Kyas 1997, s. 46–47). Překlad obsahuje i lexikální archaismy (např. chvorý, blahati, jadati, obihati, snábděti, stkmieti; Kyas 1971, s. 41; Kyas 1997, s. 47) a slova doložená jen v pramenech první biblické redakce (otščváti, popřietiti, přihrabati sě, svrtnúti). V překladu evangelií najdeme jak řadu obratů z živého jazyka, tak i nápodoby latinských syntaktických vyjádření. K osobitostem překladatelova stylu patří překlad latinského infinitivu účelového konstrukcí složenou z přechodníku slovesa chtieti a infinitivu plnovýznamového slovesa (např. vyjidú, chtiece jej zadržěti BiblDrážď 560ra, Mc 3,21: exierunt tenere eum), užívání spojky že za latinské quia nebo tázací zájmeno čemu za latinské utquid (Kyas 1971, s. 42–43).

3. Ediční zpracování

Bible drážďanská byla zásluhou Vladimíra Kyase zpřístupněna v paleografickém znění v kritické edici Staročeské Bible drážďanské a olomoucké (1. díl: Evangelia vyšel v roce 1981, 2. díl: Epištoly, Skutky apoštolů, Apokalypsa v 1985, 3. díl: Genesis–Esdráš v 1988, 4. díl Tobiáš–Sirachovec dokončen J. Pečírkovou v 1996), poslední díl byl připraven kolektivem pracovnic oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR pod vedením Jaroslavy Pečírkové (5. díl, 1. část: Izaiáš–Daniel, 2. část: Ozeáš – 2. Makabejská 2009). Text biblických předmluv byl zveřejněn v kritické edici těchto textů (Staročeské biblické předmluvy, 2019; Prol. ad Gn, Prol. 4 ad Mt, Prol. 3 ad R, Prol. 3 ad 2 C, Prol. 2 ad G, Prol. 2 ad Ph, Prol. ad 2 Th, Prol. ad Tt, Prol. ad Phm, Prol. 5 ad A, Prol. 2 ad Canon). Jednotlivé biblické knihy jsou postupně zveřejňovány v rámci edičního modulu Vokabuláře webového.[1] Srov. [Bible drážďanská, Matoušovo evangelium]. Ed. Voleková, Kateřina, Svobodová, Andrea. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka 2019 [cit. 18. 2. 2020]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicni/edice/{8fcd56f2-4372-4056-b569-d813ae17cf3d}/.

3.1 Markovo evangelium

3.1.1 Předloha edice Markova evangelia

Předlohou pro přepis Evangelia svatého Marka byla primárně Kyasova paleografická edice v 1. díle Staročeské Bible drážďanské a olomoucké (1981, při uvádění příkladů citováno jako Kyas a příslušná strana), následně byl text kontrolován se zachovalými fotokopiemi rukopisu (podle fotokopií z mikrofilmu, viz též faksimile Biblia Slavica 1/1. Dresdner Bibel / Drážďanská Bible, 1993), nedochované strany byly porovnány s přepisem Bible drážďanské Josefa Vraštila (podle fotokopií uložených v oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., při uvádění příkladů citováno jako Vraštil).

V edici Markova evangelia jsou evidovány rozdíly mezi rukopisem, Vraštilovým opisem a Kyasovou edicí, která sice vycházela z Vraštilova opisu, ale přihlížela k zachovaným foliím rukopisu. Srovnání s rukopisem ukázalo, že Vraštilův přepis je více méně spolehlivý, chyb v opisu je minimálně, našli jsme jen jeden omyl (srov. výčet č. 1; číslem odkazujeme na stranu Vraštilova opisu nebo Kyasovy edice). Naproti tomu chybných opisů Vraštilova přepisu je v Kyasově edici o trochu více. Správné Vraštilovo čtení je potvrzeno zněním rukopisu na čtyřech místech (srov. výčet č. 2). Některé Kyasovy odchylky byly záměrné, zvl. vynechával variantní překlad, když jej nemá mladší variantní Bible olomoucká[2] Olomouc, Vědecká knihovna v Olomouci, sign. M III1/II, ff. 186v–169r. (např. Mc 6,36: zástup, jě BiblDrážď, jě BiblOl) Z důvodu poměrné spolehlivosti Vraštilova přepisu je proto v naprosté většině dávána přednost Vraštilovu čtení před Kyasovým tam, kde se obě reprodukce textu Bible drážďanské liší a kde text není zachován na fotokopiích; jedná se o šest míst (srov. výčet č. 3). Výjimkou je zápis vztažného zájmena nom. pl. jížto, neboť rukopisné gijzto, potvrzené ze zachovaných stran, přepisuje Vraštil jako gyzto (např. Mc 1,34: gyzto Vraštil 132, gijzto Kyas 138); v tomto případě citujeme znění Kyasovo. Vraštil vybraná slova, která se v Markovi často opakují a jsou v Bibli drážďanské psána stejně, ve svém přepisu Markova evangelia zkracoval na pouhou iniciálu a zbytek slova naznačoval ponecháním prázdného místa. Tímto způsobem přepisoval především slovo Ježíš, které je pravidelně psáno jako geziſſ, u Vraštila je tedy zaznamenáno jako g. Na tento způsob zápisu upozorňujeme pouze tam, kde nejsou k dispozici fotokopie rukopisu, ale pouze Vraštilův přepis (např. Mc 1,14 Ježíš: g Vraštil 130, geziſſ Kyas 136; Mc 15,36 Tehdy: T Vraštil 205, Tehdi Kyas 190).

Výčet č. 1: Rozdíly mezi rukopisem a Vraštilem (a Kyasem): Mc 9,31: nerozuniechu BiblDrážď 564ra × nerozumiechu Vraštil 170, Kyas 166.

Výčet č. 2: Odchylky v Kyasově edici: Mc 5,10: y BiblDrážď 561ra, Vraštil 146 × a Kyas 148; Mc 6,36: zaſtup gie BiblDrážď 562ra, Vraštil 155 × gie Kyas 156; Mc 11,21: tot BiblDrážď 565rb, Vraštil 181 × toto Kyas 174; Mc 12,40: ſnuuzenye BiblDrážď 566rb, Vraštil 188 × ſnuzenye Kyas 178.

Výčet č. 3: Rozdíly mezi Vraštilem a Kyasem: Mc 2,25: gim Vraštil 136b × nemá Kyas 142; Mc 9,25: by Vraštil 169 × byl Kyas 166; Mc 10,38: krzſtem Vraštil 176 × krſtem Kyas 170; Mc 11,23: dye Vraštil 181 × dy Kyas 174; Mc 11,26: wam wam Vraštil 182 × wam Kyas 174; Mc 15,44: ſkonczal vmrziel Vraštil 206 × vmrziel Kyas 190.

3.1.2 Forma zápisu, písař a pravopis

Markovo evangelium je psáno téměř celé pátým písařem, který zapsal text od Knih Makabejských do poloviny 16. kapitoly Markova evangelia (ff. 511–568) a od Skutků do konce Zjevení (ff. 643–681; Kyas – Pečírková 1993, s. 390, 392; Kyas 1997, s. 39–40). Úplný závěr Markova evangelia (Mc 16,15–20) zapsal jiný, šestý písař na přidaný list 569 (Staročeská Bible drážďanská a olomoucká. 1. Evangelia, s. 17).

Nadpisy kapitol Markova evangelia byly provedeny všude kromě první kapitoly, kde stojí pouze latinský nadpis k celému evangeliu. Slovním nadpisem je opatřena jen jedenáctá kapitola, ostatní kapitoly mívají uvedeno jen římské číslo (např. IIII., XVI.).

Pátý písař se snažil zachovávat pravidelné okraje sloupců (Staročeská Bible drážďanská a olomoucká. 1. Evangelia, s. 20). Proto využíval písařských zkratek, často zapisoval poslední písmeno drobně nad řádek, dělil slova či vyplnil konec řádku prostým přeškrtlým i nebo interpunkčním znaménkem. Také na konci řádku zapsal první písmeno následujícího slova a to pak na novém řádku zopakoval. V edici na tyto čistě grafické jevy neupozorňujeme, stejně tak nekomentujeme vynechaná písmena, která písař dopsal později mezi řádky.

Pravopis pátého písaře Bible drážďanské podrobně popsal V. Kyas (1981, s. 21–23), upozorňujeme jen na některé detaily. Písař užívá obecně spřežkového pravopisu s některými prvky pravopisu jednoduchého (jako je občasná litera c v platnosti konsonantu č). Zápis hlásek s a š není vždy přesný, objevuje se často spřežka ſſ i pro hlásku s (např. ſſobie BiblDrážď 565ra). Písař píše často slabiku gie i na místech, kde je jotace po hlásce j nenáležitá, pravidelně ve slovech jeden, jediný. Pátý písař velmi často zapisuje geminátu uu na místě krátkého vokálu (např. na podušcě je zapsáno na poduuſſczie BiblDrážď 560vb), zvláště po labiálách (např. bude je zapsáno jako buude BiblDrážď 558va).

Text zapsaný šestým písařem na fol. 569ra je psán běžným spřežkovým pravopisem, bez vynechávek a chyb.

3.1.3 Ediční zásady

V transkripci se řídíme obecně uznávanými edičními pravidly, stručně upozorníme na některé specifické jazykové jevy staročeského textu Markova evangelia. Z hláskoslovných změn zachováváme např.:

- nepřehlasovaný vokál u (např. chytiv ju BiblDrážď 558vb, Mc 1,31);

- jotaci v krátkých slabikách tam, kde je v rukopisu naznačena (vezma své nuošě BiblDrážď 559rb, Mc 2,9), nenáležitou jotaci emendujeme;

- zjednodušování souhláskových skupin: zs > s (rosěvač BiblDrážď 560rb, Mc 4,3), jď > ď (póděm BiblDrážď 565vb, Mc 12,7);

- zjednodušování spojky li v l’ (např. neomyjí l’ dřéve BiblDrážď 562rb, Mc 7,4) a kontrakci zájmena 3. osoby singuláru s předložkou (např. člověku, skrzěňž syn člověčí zrazen BiblDrážď 567rb, Mc 14,21, chodíce mimoň BiblDrážď 568rb, Mc 15,29);

- kvalitativní změny v hláskových skupinách: změnu sť > šč (např. očiščiti místo očistiti BiblDrážď 559ra, Mc 1,40, pušč místo pusť BiblDrážď 561ra, Mc 5,12; srov. Gebauer 1894, s. 388) a změnu čč > čšč (děvečščinu BiblDrážď 561rb, Mc 5,40);

- dloužení náslovného vokálu po předložce (např. v uotchody BiblDrážď 562v, Mc 7,19);

- diftongizaci krátkého o v uo po labiálách (např. skúpuost BiblDrážď 562vb, Mc 7,22);

- vkladné r v čeledi slovesa (za)mútiti (zarmútiv BiblDrážď 559vb, Mc 3,5).

Na rovině morfologické a syntaktické ponecháváme:

- duálové tvary (např. syn člověčí bude zrazen v rucě lidščiej BiblDrážď 564ra, Mc 9,30).

Emendujeme pouze ojedinělé zjevné chyby, jako jsou vynechaná písmena apod. Vynechaný text oproti předloze doplňujeme podle variantního pramene, Bible olomoucké, a v poznámce uvádíme příslušné znění klementinské Vulgáty.[3] The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net/html/Mc.html; citován stav z 31. 1. 2020. Upozorňujeme na přidaný text nemající oporu v klementinské Vulgátě (navíc oproti lat.), případně připojujeme variantní latinské znění daného místa (var.) podle kritické edice Nouum testamentum D. N. Iesu Christi Latine secundum editionem Hieronymi, I (1889–1898).

Text dělíme na verše a odstavce podle klementinské Vulgáty. V členění textu na kapitoly respektujeme stav v rukopisu (srov. Staročeská Bible drážďanská a olomoucká 1981, s. 19–20), i když je na několika místech odlišný od členění ve Vulgátě, zřejmě totiž reflektuje variantní členění textu v středověkých latinských rukopisech. Šestá kapitola Markova evangelia v Bibli drážďanské začíná veršem 6,2, devátá kapitola veršem 8,39, patnáctá kapitola veršem 15,2.

Literatura

The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net (citován stav z 31. 1. 2020).

Dobrovský, Josef (1798): Über den ersten Text der böhmischen Bibelübersetzung, nach den ältesten Handschriften derselben, besonders nach der Dresdner, Praha, s. 240–266.

Gaudek, Tomáš (2019): Výzdoba biblických předmluv v rukopisech českých biblí, in: Staročeské biblické předmluvy, Kateřina Voleková – Andrea Svobodová (eds.), Praha (v tisku).

Gebauer, Jan (1894): Historická mluvnice jazyka českého. Díl 1. Hláskosloví, Praha – Vídeň.

Gebauer, Jan (1896): Jan Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého. Díl 3. Tvarosloví. 1. Skloňování, Praha – Vídeň.

Kyas, Vladimír (1971): První český překlad bible, Praha.

Kyas, Vladimír (1997): Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha – Velehrad.

Kyas, Vladimír – Pečírková, Jaroslava (1993): Die Dresdener oder Leskowetz-Bibel, in: Biblia Slavica I/1. Die alttschechische Dresdener Bibel. Drážďanská nebo Leskovecká bible. Facsimile aufgrund der photographischen Aufnahmen von 1914 nach dem verbrannten Original aus dem 14. Jahrhundert, Hans Rothe – Friedrich Scholz (eds.), Padeborn – München – Wien – Zürich, s. 385–409.

Nouum testamentum D. N. Iesu Christi Latine secundum editionem Hieronymi, I–III, John Wordsworth – Henry Julian White (eds.), Oxonii.

Sichálek, Jakub (2017): European Background: Czech Translations, in: The Wycliffite Bible. Origin, History and Interpretation, Elizabeth Solopova (ed.), Leiden – Boston, s. 66–84.

Staročeská Bible drážďanská a olomoucká, 1: Evangelia, Vladimír Kyas (ed.), Praha 1981.

Staročeské biblické předmluvy, Kateřina Voleková – Andrea Svobodová (eds.), Praha 2019.

Stejskal, Karel (1993): Die älteste tschechische Bibelhandschrift in kunsthistorischer Sicht, in: Biblia Slavica I/1. Die alttschechische Dresdener Bibel. Drážďanská nebo Leskovecká bible. Facsimile aufgrund der photographischen Aufnahmen von 1914 nach dem verbrannten Original aus dem 14. Jahrhundert, Hans Rothe – Friedrich Scholz (eds.), Padeborn – München – Wien – Zürich, s. 411–425.

Vašica, Josef: Výpisky z Vraštilova popisu Bible drážďanské, rukopis, fotokopie uložené v oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Vraštil, Josef: Evangelia. Přepis Bible drážďanské, rukopis, fotokopie uložené v oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Při vzniku práce byly využity zdroje Výzkumné infrastruktury pro diachronní bohemistiku (RIDICS, http://vokabular.ujc.cas.cz).