Ke skládání staročeského slovníku byl jsem veden pracemi jinými, které mi ukládalo povolání. Obíraje se starými památkami našeho písemnictví, abych poznal jednak jejich význam literárně historický, jednak jejich stránku grammatickou, vypisoval jsem si také, co se mi zdálo důležitého nebo zvláštního se stránky lexikální, a výpisky tyto jsou počátek mého Slovníku staročeského. Byla to zprvu dílem slova jednotlivá, časem zaniklá nebo nově utvořená, nebo ve svém znění, nebo tvaru, nebo významu pozměněná; dílem rčení a vazby časem měněné, zanikající nebo nově vznikající; slovem, byla to sbírka toho, co se mi v starších fasích jazyka českého jevilo lexikálně zvláštního a pro jeho historický vývoj důležitého.
Zvláštností takových zdá se býti v češtině staré proti nové na první pohled nemnoho; ale čím více se do věci zabíráme, tím více jich poznáváme a tím více vzrůstá počet lexikálních excerpend, který s počátku se zdál poměrně neveliký. Pravím to ze zkušenosti, která mne o tom při této práci poučovala téměř bez přestání; když jsem někdy byl na váhách, je-li něco dosti důležito či není, a když jsem to pominul, vyhledával jsem to obyčejně opět a vypisoval přece; pročež rozhodl jsem se na konec, že upustím od pravidla, vybírati a zaznamenávati jen lexikální zvláštnosti, a že budu sbírati všecko, co se obyčejně do slovníků klade a co jako lexikální majetek jazyka staročeského zjištěno býti má.
Přiznávám se, že jsem se k tomuto rozhodnutí odhodlával neradostně, a spíše se strachem. Cit opatrnosti oekonomické mě varoval, abych ku pracím začatým a ve skizzách rozdělaným — o literatuře doby starší a o mluvnici historické — neukládal si úkolu jiného, zejména ne úkolu tak velikého a pracného, jako je staročeský slovník. Ale naproti tomu vzácná látka bez přestání nově a nově se naskytující stále k dílu vybízela, a vedle toho potřeba slovníku staročeského, které jsem při svých pracích přes tu chvíli pociťoval, na mne naléhala, abych se úkolu toho ujal přece. Rozhodl jsem se, že práci o slovníku podstoupím, a jal jsem se pracovati.
Způsob, jakým jsem pracoval a pracovati musil, vypsal jsem dne 29. září 1885 v listě, jejž jsem posílal prof. V. V. Tomkovi a z něhož uvozuji tento příslušný passus (z otisku v Athenaeum V. str. 53, listopad 1887): „Pracuji způsobem následujícím. 1. Nejprvé vypisuji z památek staročeských, co stářím, významem nebo formou je důležito a ve Slovník pojato býti má; ježto pak pramenů staročeských vydáno jest věrně jenom několik málo, musil jsem a musím čerpati a vypisovati skoro všecko z rukopisů samých. 2. Po té následuje práce druhá: výpisy z pramenů jednotlivých učiněné vnáším do slovníku lístkového, spolu se žádoucím kusem kontextu a zevrubným udáním pramene. 3. Teprv až tento slovník lístkový bude hotov, bude mi lze přistoupiti ku práci třetí, ke spisování slovníku pro tisk.“
V témže listě vyložil jsem dále, co slovník staročeský obsahovati má, kolik toho úkolu bych chtěl vykonati a kolik jsem do té doby měl vykonáno; a také ten passus zde otiskuji: „Co slovník staročeský obsahovati má, samo se vyrozumívá. Má v něm zajisté býti všecka látka jazyka českého, dochovaná v památkách od doby nejstarší až do ustálení jazyka spisovného nového. Úplnosti této nebude mi lze dosíci, ale přece chci se snažiti, aby tohoto ideálního úkolu co mi možno největší část dosažena byla již Slovníkem mým; chci zejména, aby obsahoval všecku lexikální látku památek do polovice stol. XIV. incl., skoro všecko ze sklonku stol. XIV. a všecko důležitější z XV., ano i z poč. XVI. stol. Za tím účelem probral a vyčerpal jsem již velmi značný počet památek staročeských, mezi nimi i dost objemných foliantův, a mám z toho v slovníku lístkovém sneseno a srovnáno látky za 120 archů hustého tisku.*) Slovník lístkový, jsa podle způsobu nahoře naznačeného opisem z výpisků prvotních, předpokládá celkem tolikéž práce písařské, co excerpování, a vyžadoval tedy Slovník můj dosud psaní zajisté za 240 archů tiskových. Uvozuji to proto, aby bylo zjevno, kolik jen fysické práce Slovník můj dosud stál; že při tom byla i namáhavá práce duševní, není třeba připomínati.“ (tamt. 53 sl.)
Prof. Tomek navštívil mne brzo po tomto listě, prohlédl si práci dotud vykonanou a vyslovil se o ní velmi pochvalně; uznal, že konám práci velikou „shledávaje atomy a buduje celek“, a uznání toto bylo mi zvláště milé, poněvadž pocházelo od muže, jenž shledáváním atomů a budováním celku sám se proslavil (v. tamt. 54).
Po létech přípravy počal jsem pomýšleti na vydání prací svých tiskem. Ale tu nastala veliká starost o vydavatele, zejména také o náklad na Slovník. O starosti té jsem nevěděl, když jsem ku práci přistupoval; naopak, byl jsem toho domnění, že dílo, přinášející hojnost ryzích pokladů starého jazyka českého, bude vítáno. Ale spor Rukopisový, neblahé paměti, změnil okolnosti, v povolaných kruzích českých měla velikou převahu nepřízeň ku pracím mým, ochoty k jich vydávání nebylo. Nebudu se o věci šířiti a jen stručně oznamuji, že sl. Česká Akademie cís. Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, mezitím zřízená, spolu s Českou grafickou společností Unií, nejchvalněji známou, Slovník vydati se ustanovily; sl. Akademie zejména placení honoráře vzala na sebe.
Pieta mi velí, abych na tomto místě také oznámil, že dříve, než Česká Akademie byla zřízena, zvěčnělý dvorní rada prof. Eduard Albert, známý nám všem jako jeden z nejslavnějších synů českého národa, o můj Slovník se staral a jeho vydání zaručil (r. 1889). Když pak Česká Akademie brzo potom se stala skutkem a sám p. praesident Hlávka mne vybídl, abych chystaný Slovník podal jí, souhlasil s tím také Albert, zavázal se bez mé žádosti a bez mého vědomí k značné subvenci mé Historické Mluvnici a chtěl se v případu mé smrti starati, aby Slovník z látky mnou sebrané byl dodělán a vydán. Přál si, aby Slovník vycházel s Historickou Mluvnicí zároveň; a zemřel před časem dne 26. září 1900, když tisk Slovníku se začínal.*)
Práci konečnou o Slovníku, spisování článků pořádkem abecedním, začal jsem v únoru r. 1899. Seznal jsem brzo, že je to práce mnohem obtížnější, než jsem si představoval, a že jí proto bude potřebí mnohem více času, než jsem se dotud domníval. Nebudu zde vypisovati, které to věci jsou, jež činí dílo tak obtížným a pracným; k některým jest ukázáno na jiných místech této předmluvy, jiné pozná, kdo Slovníku s povážením bude užívati. K tomu přidružila se okolnost jiná, rovněž sem hledící. Choval jsem totiž naději, že mi bude možno, vybírati jenom některou, vzácnější a důležitější část sebraných dokladů, a ostatek, mnohdy snad většinu, pomíjeti. Bylo by to možno, ale poznal jsem, že by tím věc trpěla újmu; doklady, které jsem vyřazoval a míjeti chtěl, jevily mi při novém prohlížení namnoze nové vlastnosti, pro které jsem je přijímal zase, a tím způsobem vracelo se mi jich více než polovička a rozsah jednotlivých článků býval větší, nežli jsem předvídal. Následek toho všeho a ještě některých jiných, zevních příčin jest, že můj Slovník zvolna pokračuje.
Jest ukončen jeho díl první, parallelní s prvním dílem Slovníku Jungmannova. Podle této parallely mohly by býti díly takové ještě čtyři; ale v literách dálejších, zejména v N-, O-, P-, S-, U-, V-, Z-, jsou velmi četné složeniny s předponami předložkovými, zvláště slovesné, které u Jungmanna mají fraseologii hojnou, kdežto látky staročeské je tu pro slovník mnohem méně. Tím a jinou oekonomií bude lze v dálejšku ušetřiti tolik, že rozsah Slovníku bude značně menší, než parallela s Jungmannem nyní ukazuje.
Dále několik slov o článcích tohoto Slovníku, jak jsou sestaveny atd.
Slovo záhlavní a tvary k němu hledící uvozují se v tom znění, jaké měly okolo r. 1300. Výrazy o dvou a více slovích jsou obyčejně pod záhlavím slova hlavního; na př. božie dřěvce v. dřěvce, smiech kým pobíjěti a smiech kým váleti v. smiech atp.
Při jménech podstatných udává se genitiv a grammatický rod; při slovesích 1. a 2. os. praes. a jaká jsou podle děje, zdali dokonavá (pftiv. = perfektivní) či nedokonavá (impftiv. = imperfektivní); při slovích pak jiných udáváno, jakého jsou grammatického druhu.
Pak následuje význam, vyslovený střídným výrazem novočeským, když znění staročeské od novočeského se odchyluje; nebo novočeskou parafrasí; nebo slovem latinským; nebo tlumočením německým; a mnohdy dvojím nebo trojím z těchto způsobů. Někdy rozumí se význam z výkladu grammatického; tak zejména při zřetelných odvozeninách, jako jsou deminutiva, mnohá adjektiva atd. Tlumočení německé je namnoze podle Jungmanna. Místo něho měl jsem s počátku latinské, ale ustoupil jsem od něho, když jsem seznal, že ho nelze prováděti veskrze; v překladech z latiny bývá příslušný význam latinský udán při dokladech.
Etymologie naznačena jest při slovích základních uvedením střídných slov nebo základů praslovanských, nebo staroslověnských (starobulh., z Mikl. Lex. a Etym. Wtb.), nebo slovanských jiných; jenom někdy podávám etymologické výklady hlubší, za meze slovanské sahající. Tyto jako pravidlo nepatří do slovníku staročeského, vůbec ne do slovníku slovanského jazyka jednotlivého, nýbrž do slovníku všeslovanského nebo praslovanského (nebo snad staroslověnského, v zastoupení praslovanského). Původ slov odvozených dílem krátce se vykládá, dílem je zřejmý bez výkladu. Slova přejatá vykládají se uvedením příslušných výrazů cizích, ze kterých vznikla; výrazy staroněmecké, které se tu nejčastěji vyskytují, jsou — není-li udán pramen jiný — z Kluge a Lexera.
V dokladech psáno slovo, o které jde, zpravidla tak, jak se čte v pramenu samém; ostatek dokladu podán v transkripci, která vlastnosti originálu co nejvíce šetří, a někdy podána i zde forma netranskribovaná. Doklad cele transkribovaný vyskytuje se velmi zřídka a jenom v příkladech, kde transkripce nemůže podávati znění jiného, než originál. Kde je v dokladě něco v závorkách, je to podáno pro doplnění nebo objasnění smyslu.
Pramen, z něhož který doklad je vzat, jest udán příslušným zkratkem a jenom zřídka plnějším svým titulem. Vysvětlení zkratků následuje zde dále na str. IX a násl. Číslice při zkratku udává místo (list, stránku, kapitolu, verš), kde v pramenu svém doklad se nalézá. Někdy bývá tu ještě číslice další v závorkách, udávající, čte-li se doklad na tom místě 2krát či snad i vícekrát.
Při některých dokladech bývá novočeský překlad, nebo výklad, nebo vysvětlení jiné, jak se mi toho kdy zdálo potřebí.
Každý článek delší má své rozvržení podle významu, jež slovo záhlavní má v různých dobách a v různých rčeních. Nepravím, že bych byl vždycky nalezl rozvržení správné anebo že bych je byl vždy provedl správně. V odstínech významových obyčejně nejsou skoky, nýbrž přechody nenáhlé a rozdíly jemné, jako mezi barvami duhovými; tyto přechody a rozdíly vidí se v rozvitých dokladech konkretních; a tyto je třeba podle toho tříditi a řaditi. To platí o článcích delších vůbec; zvláště pak o těch, které jsou povahy syntaktické. Doklady jsou druhdy hojné, aby ukazovaly jednak rozmanitost významovou a fraseologickou, jednak také změny slova na stránce hláskové a tvarové. Na konci článků delších bývá někdy snůška dokladů, pro které v článku samém podle rozvržení pro něj přijatého místa nebylo a které přece z té neb oné příčiny zasluhují, aby byly zaznamenány.
Mezi prameny, ze kterých pro tento Slovník čerpáno, jsou také mnohé slovníky z doby staročeské. Je třeba připomenouti, že s doklady odtud branými bývá mnoho nesnází. Jsou mezi nimi slova namnoze již v době staré málo známá, nebo slova strojená a ve skutečnosti nebývalá; opisovatelé slovům takovým druhdy dostatečně nerozuměli a zatemnili v nich mnoho chybami opisovačskými. To platí také o významích latinských, které se v těchto slovnících slovy českými překládají; bývají rovněž znetvořeny. Mnohdy pak jsou takové, že jim v žádném slovníku výkladu nalézti nelze; na př. u Du Cange nalézal jsem slov, kterých jsem hledal, sotva z desíti jedno, u Diefenbacha nemnoho více, slovní zásoba latiny střední a pozdní byla patrně značně jiná v krajích českých, než v zemích odtud na západ. Slova česká těchto slovníků staročeských, kterým jsem objasnění nalézti nemohl, dílem jsem pomíjel, dílem otazníkem v závorkách poznamenával; slova pak latinská, jejichž významu jsem se nedohledal, značil jsem hvězdičkou.
Jmen vlastních podává Slovník dosti mnoho, ale přece jen nepatrnou část proti tomu množství, které by se shledati dalo. Chtěl jsem k nim vůbec nehleděti; ale tu stránka hlásková nebo tvarová, tu významová atd. žádaly za povšimnutí, a proto rozhodl jsem se, zpracovati aspoň tu látku sem hledící, kterou mám při ruce. Je v ní drahně dokladů poučných se stránek právě jmenovaných, a nejeden důležitý také jinak pro vývoj jazyka českého; na př. pro obyčejné nč. adjekt. hezký nemám dokladu z doby staré, ale přece je bývalost jeho v době ok. r. 1400 dokázána příjmením Hezký. — Z vlastních jmen cizích uvozuji jenom taková, která mají tvar zčeštěný anebo z nějaké příčiny jsou důležita.
Můj Slovník má ovšem také chyby a nedostatky, a bezpochyby dosti mnohé. Nebudu jich omlouvati velikostí úkolu, ani nedostatečností svých sil; podstoupil jsem dílo zajisté potřebné, vykonal jsem a konám, kolik a jak jsem mohl a mohu, a vděčně uznám, čím kdokoli jiný k opravě a ke zdokonalení práce mé přispěje.
Pokud sám které chyby nebo kterého nedostatku postihuji a poznávám, píši zároveň potřebné opravy a doplňky, které na konci Slovníku mají býti vytištěny. Některé z nich, k dílu tomuto patřící, oznamuji krátce již zde. Jest vynechati článek angličský, v. engličský; — jest přidati čl. blahoslavný: v ústavném pokoji i blahoſlawnem Kat. v. 3419; — bráč, -ě, masc.: lapáci, dráči, bráči HusE. 2, 314; — vynechati čl. bratřiti sě; — přidati broc, -ě, stsl. broštь masc. purpura, z brot-: brocz morella RVodň. 41c (morellus = subfuscus), brocz marcella m. morella t. 41a; — k bubník přidati: srov. hluž. bubnik Trommelschläger Pfuhl, Wtb.; — k bylý: bylé i nebylé mluviti = jisté i nejisté Rosa (Věstn. ČAkad. 1902, 164); — k deryždie: srov. dřěščie; — k dojiti přidati = kojiti, krmiti: budú-li (hříšní, pochlebníci) tě dojiti, to jest jako dojka dietě, tak oni tě pochlebenstvím krmiti HusE. 1, 260, srov. dojka nutrix; — k druhý = jiný přidati = některý, plur. druzí = někteří: mnějí druzí lidé HusE. 3, 221; nebožátka druzí mnie, by bylo s bohem jako s krčmářkú t. 2, 106; ale druzí (kněží) mají za bláznovstvie, aby ženy dobré je trestaly t. 2, 136; že sú sě všichni (Kostničtí) pohoršili tiem sborem a plvali sú druzí, vidúce ohavné věci t. 3, 287; — k dvořiti přidati dvořiti sě: an ť sě dwoři Baw. 217; — v čl. hřbilet m. kámen nějaký má býti kámen hrobní.
Při práci o Slovníku, zejména při sbírání látky pro slovník lístkové a při vydávání tohoto dílu, požíval jsem několikeré účinné podpory a pomoci; podpory zejména od slavné Král. české společnosti nauk, a zvláště od vys. c. k. ministerstva kultu a vyučování, — a pomoci od mnohých členů semináře pro filologii slovanskou, kteří mi poskytli velmi mnoho staročeských excerpt, většinou pečlivě vybraných. Za to za všecko vzdávám náležité uctivé a upřímné díky.
Rovněž tak děkuji sl. České Akademii a ct. grafické společnosti Unii, že Slovník vydati se uvolily a že vydání je technicky tak pečlivé a dokonalé.
Na konec pak připomínám, že pp. kust. Jos. Truhlář, prof. Č. Zíbrt a j. mi byli ochotně nápomocni, když při dokladech nedosti zřetelných nebo pochybných bývalo třeba opětně nahlížeti do pramenů, a že prof. Karel Černý čítal se mnou obtížnou korrekturu první, prof. Vojt. Hulík pak druhou; a také za tuto laskavou pomoc upřímně děkuji.
Na Chvojně, v srpnu 1903.
J. Gebauer.
Mezi tiskem těchto archů vyšel spis prof. V. Jagiće Kirchenslavisch-böhmische Glossen sæc. Xl—XII, 1903. Glossy tu oznámené, jež chci znamenati zkratkem GlossJag., nalézají se v lat. bibli ve dvorní knihovně ve Vídni č, 1190, na str. 237b až 247b, při evang. Mat. a Mark. Vědělo se o nich již dříve, ale čtení a výklad jejich podány jsou teprve nyní. Kodex biblický, v němž se nalézají, je psán na skl. VIII nebo zač. IX stol., glossy pak jsou ze skl. XI. nebo zač. XII stol. Jsou dílem stsl. (chorv.-stsl.), dílem staročeské; některé lze bráti za stsl. i také za stč. Co odtud do 1. dílu tohoto Slovníka patří, zde se dodává: ače si, psáno ace, v Jagićovu výčtu pod č. 69, 94, 96, 100; — blud, u blud in errorem, ps. v blud 96; — bludný, bludnú (sc. zápověd) et irritum fecistis mandatum Dei, ps. i bludnu 44 (mohlo by býti také stsl.); — bolný, bolné (plur. akk.) et curavit languidos eorum, ps. bolne 38; — búřě, búŕa et facta est procella, ps. bura 109. (také stsl.); — býti, i ače budút (3. plur.; v textě lat. jinak), ps. i ace budut 97 (také stsk); ne bychomy byli non essemus (fuissemus), ps. ne bihī bili 92 (snad omyl m. bychomy); — dva binos, ps. duua 115 (také stsl.); — hóře, i góŕe et peior scissura fit, ps. i gore 10; gore deterius, ps. gore 114 (také stsl.); — i et, ps i 10 a j. (také stsl.).
Do téže doby jako GlossJag., do doby okolo r. 1100, hlásí se také glossy Greg., v. zde napřed na str. XIV. V glossách těchto je mnoho podoby s jazykem EJ (=stč. zlomku evang. sv.-Janského); měl jsem je jakož i EJ. za čistě české a opíral jsem se o ně ve své obraně EJ 1881. Proti tomu přišel r. 1886 nález chemické kommisse musejní, že EJ je padělek; v. o tom v Listech filol. 1903, 262 sl. Tím pozměnilo se také mé mínění o glossách Greg.: nenalézal jsem příčiny, pochybovati o jejich pravosti — leda že ku kodexu Greg. měl po léta přístup notorický padělatel Hanka —‚ ale neměl jsem také možnosti zkoušeti je, když nebylo pro srovnávací ohledání památky jiné dosti staré; nechával jsem je tedy in suspenso a jenom jsem upustil od domnění, že by byly čistě české. Nově objevené Glossy Jag. přinesly objasnění: jsou míchaně stsl. a české, jako glossy Greg., shodují se s těmito také v některých jednotlivostech (konc. -t v 3. os. sing, i plur., dlgý, iz-, kotor- a koter-, nъ, poustiti a pouš[č]atelný) a jsou při tom asi ze stejné s nimi doby. V tom spatřuji mocné svědectví pro pravost gloss Greg., neboť nemohu si mysliti, že by padělatel byl affektoval něco, čemu před oznámením jeho práce (r. 1878) nikdo neznal příkladu a vzoru, a že by ve svém padělku náhodou byl dosáhl toho, v čem se s nově objevenými glossami shoduje. Jsou sice v glossách Greg. některé věci nápadné a nejasné, na př. iezunutrnego exterioris (vitæ), icſptal expertus, ale místa nejasná jsou také jinde, na př. také v GlossJag.; některé výtky jiné činí se jim v GlossJag. str. 35 neprávem: v Greg. není 1. sing, nechám, nýbrž nechaju (-ám je mylné čtení vydavatelovo); není tu také nestažený tvar 3. sing, osúźajet, nýbrž part. ozuzaiæ t. j. osúźajě za lat. examinans; [z]retiti imminere je čtení nejisté, spíše má býti prietiti; v stč. bylo vždy mezi, nikdy mezu; v sing. instr. vzoru znamenie je koncovka -ím pravidelná, nikoli -iem; a kolísání v přehlásce a-ě je okolo r. 1100 rovněž tak možné, jako na př. je v 1. pol. XIV. stol. kolísání v přehlásce u-i. Mám tedy za to, že glossy nově oznámené svědčí pro pravost gloss Greg., ale rád se srovnávám s přáním Jagićovým, aby byla také nová zkouška palæografická. — Po pádu EJ a před oznámením GlossJag. jsem glossy Greg. většinou pomíjel; do tohoto dílu Slovníka patřilo by z nich: bdieti, part. bďa pervigil, psáno bda; — biťá, ruky biťá eius manus ictus pertimescebant, ps. bita; — bog, gen. boga, ps. boga; — břiemě, za briemě pro pondere, ps. za breme; — častý, častégo piťá assiduæ potationis, ps. castego pita; — čistý, čistým vel lepým venusto (vultu), ps. ciztiim; — črný, kompt. črnější (hostis) teſerimus, ps. crineſi; — črveněti, črveněti śa rubere, ps. criuenetiſa; — dlúhý, dlgými diutinis, ps. dlgimi; — dovésti, aor. dovede provexit, ps. douede; — drzě adv., pertinaciter, ps. drze; — *dvři, nad dvermi super fores, ps. naduerm(i); — dýchati, impſ, dýchách anhelabam, ps. dichah; — haditi detestari, ps. gaditi; — hora, v goru in tumulum, ps. ugoru; — hřeblišče, pl. instr. ps. grebliſti (ne spíše -ſci?) remis; — i et, ps. i; — iz-: nejisto, zda stsl., či jz-, stč., z jъz(ъ)-; — javě adv. liquide, ps. iau(e); — jedva utcumque, ps. iedua.
Gb.