próhon, -a/-u m.; k prohnati
1. kudy ap. („(s) dobytkem“ ap.) prohánění dobytka, zvl. jako právo k té činnosti: mají přěs ně [pustiny] průhon s dobytkem UrbEml 48 (1367); mají jmieti prohony od své vsi cestú vzhóru k týmž pastvinám bez přiekazu ListářZbrasl 219 (1411); dráhy a próhon na obec všej obci jest…, ale přes rybníky…ani přes stavy nemá žáden próhon býti t. 224 (1415); próhon a jiné pohodlé kromě lovenie mají tu [v potoce] lidé jmieti ArchČ 9,295 (1451); jmají svobodný pruohon skrze to poplužie ListářPlz 2,118 (1466); lidem mým…brání pruohonuov dobytky svobodnú cestú, kterúž od staradávna svobodný pruohon jest Půh 6,246,247 (1490)
2. průhon, pruh mezi poli (cesta) k prohánění dobytka z obce na pastvu: campecia dicta dráhy alias prohon UrbEml 264 (1374); prodávám [les]…i se dnem [tj. pozemkem] toho lesu ku próhonu a k obci ListářPlz 1,270 (1414); compita vulgariter prohon SSL (LibIudPlz 2,191b, 1437); ta zvuole jest v obcech, v řekách a v prohoniech…, v cestách, stezkách, kteréž musie jíti přes cizie VšehK 205b; ukazujem [Budyňským]…pruohon konec Babína…, aby mohli tudy stáda svá na tu obec jich i na tu lúku za Miletice honiti CJM 4/2,179 (1477); Václav bude moci prohnati přes hrázi Vaňkovu až na starý pruohon ArchPís 410 (1483); stratum seu prohon SSL (LibIudVer 1,54a, 1492); v. též omeźený. – Sr. próhonišče
K 2: též jm. pomíst. Próhon (kteráž [cesta] slove Pruohon ArchČ 5,530, 1483), sr. též jm. míst. Próhonici pl. m. (Profous 3,495, 1289). – Sr. prójězd