otrap, -a/-u m.; k otrápiti
1. ochromení, zbavení schopnosti pohybu, strnutí: jakž za umrla ležiesta [bojovníci], nemohúce vlasti sobú z otrapa velikú mdlobú AlxV 1585. – Srov. obrama 2
2. (čeho [mysli]) omamení, stav ochromení: v tom jistém mysli své otrapie vzdviže [sv. Cyril] oči svoji JeronM 32b anxietate; v otrapye v tom jako všickni očí svú povzdvižechu v nebesa JeronM 41b stupefacti; ║ tak jeho [Cyrila] otrap bieše otrápil toho viděnie [andělů], že co by řekl, nevědieše radoščemi JeronM 33a stupor ohromení z toho vidění. – Srov. otrapa 1
Srov. csl. utrapъ ‚strnutí, mrákoty‘
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
otrap m., -i f., otrapa f. útrapa, muka; strnutí, omráčení; vidění, extáze, vytržení: z otrapy z omámení
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
otrap m. a f., otrapa f. = vytržení, extase; omráčení, trápení, trýzeň, útrapa
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.