otřěčiti sě, -ču, -čí pf. (ipf. otřiekati sě, otřěkovati sě); k řěčiti, řěč
1. koho, čeho [chování] odřeknout se, svým výrokem se odloučit od společenství s někým n. upustit od něčeho: odšel [nálezce pokladu] i prodal všecko, což měl, totiž hřiechy své, odrzecziw se zlých činóv KarŽivA 374 (odpoviedaje se ~B, ~C) per renuntiationem malorum operum; Teofilus…odrzieczil se pána Krista BřezSvět 110b; ty přisáh na krstu Kristovi, odṙieczil si sě smilstvie, pýchy HusPostH 35a (odřekl jsi se ~TN, ~TP); Odrzieczím se diábla, pýchy i všech skutkóv jeho RokJanB 84a
2. čeho [majetku] zříci se, vzdát se něčeho: aby…toho sě ovšem otrzeczil [každý svého majetku a života] CestMandB 70b ~M, ~N, toho se…otřekl ~C, ~D)
Srov. otřéci sě