ojě, oj, -ě f., též oje n.
oj, tyč usměrňující pohyb vozu n. pluhu, zprvu i s funkcí táhla: oẏe temo, longitudo aratri vel plaustri, diſſl GlosMV 339; jímž [zlatem] bě vóz sdělán bohatě po všěch stranách oba póly, jakž ogyemi, tako koly AlxH 83; axis os ogye quoque temo KlarBohF 775 (De armis; og ~E); lúkot quoque cantus, Oy temo, radius štpice KlarGlosA 2172 (De armis; ~B, Oge ~M); currus vuoz…, themo ay (m. oy), longale rozvora SlovVít 95b; themo oy SlovVodň 49b; themo Oge SlovWies 8b; knězi zapřáhše koně do toho vozu, každý z svého konce k svému wogi AktaBratr 2,222a; temo ogie, lignum longissimum in curru vel in aratro SlovKlem 86b; temo… lignum longum et extensum in curru Woge VodňLact V8a
O oji plužních koleček v. Bartoš, Dial. mor. 2,448. K tvaru neutra srov. dial. ojko (t. 447) a sl. paralely. V AlxH 83 jde patrně o pomnožný název dvojice ojí (u perského dvoukolového vozu), srov. ojnicě