*navinovník, -a m.; k vina, vinovatý
žalobce, kdo podává žalobu: ludonatus statečník, accusator navinownik KlarGlosA 1074 (De scolaribus; ~C, navmlownyk ~B omylem). Podle lat.
Za lat. accusator stč. též žalobník
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
navinovník, -a, masc.: navinownik accusator Prešp. 994, navmlownyk (sic) též Rozk. (na shodném místě), nawynownyk SlovBrn. 28.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².