nárt, -a/-u m.
1. nárt, hřbet chodidla: třetím hřebíkem nohy přibili [vojáci] na nartie HusSvátB 174b; s uobú stranú úrazu, i na nartie i na holeni LékSalM 678; činí [podagra] bolest v tlačidlách a v nartu LékChir 200b
2. svršek obuvi: podešvuov pytlových ani nártuov nemají dělati [„refléři“] pod pokutu svrchupsanú ArchKutn 242 (1447)
Srov. nártie
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
nárt, -a, -u, masc., vrch nohy, Rist, Spann; z na-rъtъ, srov. stsl. rъtъ apex. — S uobú stranú úrazu, i na nartie i na holeni, maž věcmi zbraňujícími nežitu Sal. 678; (podagra) činí bolest w nartu Chir. 200b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².