náměstník, -a m.; k miesto
1. (koho [hodnostáře]) nástupce; [ve vládě] následník: secutor namyestnyk GlosFag 40a; kdyžto kterému velikému králi neb kniežěti narozuje sě syn prvorozený, kterýžto má býti namieſtnik v království HusSvátA 508a; skrze slúpy střiebrné apoštolově a jich namieſtníci… sě znamenají VýklŠal 62b; toť jsú jeho [Kristovi] věrní byli miestem, skutkem namieſtníci, snažní v činech následníci Budyš 59a
2. (čí) dědic, nástupce v držbě majetku: obnovujem [bratří z Valdštejna zápis]… zavazujíce samy sě i naše dědice i budúcie a potomnie pány náměstníky naše CJM 4/1,384 (1440); superstes namieſtnik aut zuostalý SlovKlem 85a; potomné pány, namieſtnijky naše ListJič (1465)
3. potomek: manzer nebude pojímati dcery synóv Israel, ani syn jeho až do desátého namyeſtnyka ComestC 113b (náměstka ~S) ad decimum succesorem pokolení
4. náměstek, zástupce: habeo vicarium namyeſtnyka GlosLekcUKA 71b; vicarius třiedník vel namieſtnyk SlovOstřS 120
Srov. náměstek
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
náměstník, -a, masc., nástupce, Nachfolger; stsl. namêstьnikъ successor. — Potomné pány namieſtnijky naše List. jič. 1465; až do desátého namieſtnika successorem Comest. 108a; namyeſtnyk secutor Fagif. 40b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
náměstník m. nástupce, následník; dědic, potomek
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
náměstník m. = nástupce
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.