mšě, -ě f.
k lat. missa, sthn. missa, stsl. mьša
1. jaká (zádušní, jitřní ap.) mše
nová mšě v. nový 1
2. v předložkovém spojení v pl. čas konání mše
K původu sr. ESJS s. v. mьša
Autor: Blanka Nedvědová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 24. 4. 2024).
mšě, -ě, fem., Messe; stsl. mьša, z lat. missa. — Svatú mſſiu pěti ApŠ. 27, mšu pěti; spěj toliko mſſy neb páteřóv Štít. uč. 139a. — (Prokop) slúži mſy Hrad. 3a, mšu slúžiti. — U tancě… ščedřěj(še) sú nežli v-mſſye t. 97a; paní jest v-mſie Rožmb. 35; nemoha býti u mſſe Štít. uč. 118b. — mſſie missa Prešp. 2253; nová mše, první mše kněze novosvěceného WintCírk. 1, 461. — Plur. mšě, čas mše, Messzeit: má jej (komorník faráře) pohnati… v kostele přěd osadú we mſſye Řád pz. 91; kostel padl we mſſe Puch. 249a; ne v čas sem jědl, druhdy do mſſy… k jědení pospiechajě Alb. 93a; toho dne po mſſech VelKal. 259.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
mšě f.; pl. mše = čas mše
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.