ležák, -a m.
k ležěti
1. jur. ležák (arch.), kdo vykonával „ležěnie“ 8
2. kdo je někde ležením, kdo někde přebývá
3. povaleč, lenoch
4. oblehatel
K 1: sr. E. Michálek, Naše řeč 47, 189–191
Autor: Petr Nejedlý
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 29. 3. 2024).
ležák, -a, masc., kdo leží (na vymáhání dluhu), až dlužník zaplatí, der Eingelagerte, srov. ležákový a ležěnie. Panoše řádu rytířského do ležení poslati, a ty dva ležáky atd. Jg. z rkp. z r. 1508. — Kupec cizinec, který měl v městě sklad svého zboží WintObr. 1, 548; — ležáci, lidé, kteří po hospodách leželi (byli bytem) t. 2, 135. — (Konšelem nemá býti), ktož lezaky chová Pr. pr. 245.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
ležák m. dlužník (n. jeho zástupce), který se usídlil u určeného hospodáře, dokud nesplatil dluh; cizí obchodní služebník usídlený ve městě a poškozující jeho obchod kupováním a prodáváním ve prospěch svého vzdáleného pána; povaleč
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
ležák m. = kdo leží (na vymáhání dluhu), až dlužník zaplatí
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.