lútový, adj., křehký, chatrný, marný, gebrechlich, hinfällig, eitel; srov. stsl. lutovênъ: nevidêlъ jesmъ neba polstêna ni zvêzdъ lutovênychъ Mikl. Lex. 345. Snad podle lat. lutum, lutosus, tedy = z bláta, z hlíny učiněný; srov. lutum v staré chemii = tmel, pak lutovati = tmelem omazávati Praktika (z r. 1500) vyd. Zachar 1904 str. 47, — a nč. moresný, morestný z lat. plur. mores. — Búdy sú věc lutowa a nepevná ŠtítBud. 151. Nevaž sobě lutowych věcí tohoto světa Štít. ř. 70a. Všecko jest lutowa věc Modl. 29b. Jsem syn tvé služebnice, ač jsem i lutowy člověk ŠtítMus. 123a. Když sě jest božská velebnost tak ponížila, čím chce lutowa člověčie křehkost býti purna? ŠtítBud. 201; čím chce zpurna býti lutowa člověčie křehkost? ŠtítMus. 110b. Světská marnost bude… zbavena své lutowe krásy, jako pléška své ozdoby, když na ni podmú Štít. ř. 107b. Ta najvyššie moc… až v nízkost sstúpila přijetím našeho lutoweho přirozenie t. 79a. Jistě život mój život lutowy vita fragilis Aug. 91a. Marné a lutowe cti dosieci ŠtítOp. 421. Má náděje lutowa jest jako dým Štít. uč. 150b; lutowa jest to náděje BrigF. 122a; ktož bújie tohoto masopusta, lutowee náděje klada sobě Štít. ř. 123b. — Za to omylem ludový (?), v. t.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
lútový, lutový adj. křehký, chatrný; marný
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
lutový, lútový adj. (asi podle lat. lutum = bláto) = křehký, chatrný, marný
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.