lúh, -a/-u m.
sr. střhn. louge
1. louh, výluh, tekutina vzniklá vyluhováním něčeho (zvl. bylin), používaná mj. k mytí a v lékařství
mýti bez lúha, mýti bez lúhu koho trápit někoho (?)
2. louh, žíravina používaná např. při zpracování (vydělávání) kůže
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 18. 4. 2024).
lúh, luha, lúha, -u, masc., louh, Lauge; pol. ług, sln. lug atd., ze stněm. longa, louge. — Nadělajž z ňeho (popela) lauhu Chir. 273b. Udělaj z toho ze všeho luh a tiem sobě maj často tvář t. 186b; tiem sě luhem maj t. 274b; potom sobě tiem lauhem často oči promývaj t. 279a. Hlavu prudkým lauhem zmejti RešSir. 70b. Uvržen v kalkus anebo do lauhu RokycPost. 147a. Těžké ť jest trpěti piestové rány, luh lítý, var, mýdlo, aby to špínu vyleptalo ŠtítMus. 50b, těžké ť jest trpěti… lúh ẛṫpawy, var… ŠtítOpat. 305a. Myješ mě bez luha Hod. 85a. (Stanimír) je se Čechům luh za šíji točiti DalJ. 72 var. z J2. — luh nautea, aqua corio foetida, in qua coria macerantur MVerb.; luh *furmitum, koželuh cerdo Prešp. 2407 v kap. De artificibus, luh frunum BohFl. 793 (frunum = lohe, lowe Diefb. Gloss.— lôhe = frumium, lô gen. lowes Gerberlohe Lex.); luh lixivium Prešp. 2503, BohFl. 860 (169).
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
lúh, luha, lúha, -u m. louh
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.