|
|
|
krotiti, -cu, -tí ipf. sr. krotký 1. koho, co (zvíře) krotit, zbavovat divokosti, činit mírným, klidným, povolným; (zvíře) ochočovat, činit krotkým 2. koho (rozhněvaného ap.) uklidňovat, upokojovat, (Boha) usmiřovat 3. co (nenáležité n. škodlivé chování) krotit, mírnit, přemáhat, potlačovat něco (projevy něčeho) 4. („v sobě“) co (své tělo, jazyk, citové hnutí) krotit, ovládat, přemáhat, podřizovat své vůli 5. co (bolest, strádání) mírnit, tišit, činit snesitelnějším Sr. okrotiti, pokrotiti, uzditi Autor: Milada Homolková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 20. 4. 2024). 
krotiti, -cu, -tíš, impftiv., besänftigen, lindern, zähmen; stsl. krotiti cicurare. — Bolest tvú (Mariinu, Ježíš) všichnu krotieſſe, když ť hřiechy otpustil bieše Hrad. 32b; (Marie Magd., bolesti) chtieše slzami kratiti (m. krotiti) t. 29b. (Maria) kroty hněv boží Kruml. 82b. Chudobú mój život krotye Rúd. 14a. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
|