končitý adj.
k konec
Dolož. též jako vl. jm. pomístní
Autor: Petr Nejedlý
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 25. 4. 2024).
končitý, adj., špičatý, ostrý, spitzig, scharf. — Kdo s končitým nosem chodí Postavy ve Výb. I, 958. Položil ústa má jako meč konczzyty sicut gladium acutum EvOl. 182b (Isa. 49, 2). Kola konczytymy hřebíky zřiezená PassKlem. 264a. — Vysoký koncżity kámen scopulus SlovKlem. 83b. — Srov. končatý.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
končatý, končitý adj. špičatý, ostrý
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
končitý adj. = špičatý, ostrý
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.