kniežátko, -a n.
kněžátko, -a n.
k kniežě
1. expr. (melior.) knížátko, milé kníže
2. expr. (pejor.) knížátko, hloupé, pošetilé kníže
Kvantita kořenného vokálu nejistá
Autor: Jana Zdeňková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 29. 3. 2024).
kněžátko, -a, neutr., demin. z kniežě. — Mnozí pak, chtiece vieru jmieti (= věrni býti) a v své knieżatko slušeti, brachu se od zbožie k svému Arnoštovi Baw. 160, kněžátko, milý kníže. Když do řečské země přijedú a k tomu kniežatku pojdú t. 136. — (Židé) běžiec (k) kniežěti svému i ukázachu ten div jemu; uzřěv světlost jich knyezatko, přěnemúdré nebožátko… i povědě k nim atd. Vít. 38b, kněžátko, ubohý kníže. — knyezatko tyrunculus Prešp. 1019, Rozk. 1769 (tyrunculus = ein klein ritterlein Diefb. Gloss.).
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
kněžátko n. knížátko, oblíbený kníže
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
kněžátko n. = zdrobnělina z
kniežě Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.