|
|
|
jmiečko, -a n. též miečko, -a, dat. sg. též -ovi n. k jmě 1. expr. (melior.) čí jméno 2. „miečko“ čí jmenovec, osoba stejného jména 3. expr. (melior.) „miečko“ čí přítel, blíženec Vzhledem k nejednoznačnosti grafiky a k později doloženým vlastním jménům předpokládá GbSlov i formu jmiecko Autor: Milada Homolková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 4. 2024). 
jmiečko, jmiecko, a také miečko, miecko, -a, neutr., demin. ze jmě, a vlastně z tvaru přechodního *jmiece; srov. zelé-zelíce-zelíčko atp. a břiemě-břěmiečko. Časem vychází slovo to z obyčeje a tu propadá mimořádné změně hláskové, koncovka -čko mění se ve -cko; dochováno v příjmeních: Míčko, Mícko, a z toho Míček, Míčka, a Mícek, Mícka. — Pak-li kostel kto ustaví… neb činí našemu gmyeczku kterú čest…, inhed, buože, od téj hodiny odpusť jemu všicky viny Lvov. 87a (v leg. o 10.000 ryt., modlí se mučení rytíři před skonáním), našemu jmiečku, jmiecku = našemu jménu; pak-li… kto činí našemu gmyeczku kterú čest Pass. Klem. 107b (místa stejná). Svatá děvicě tvé sě gmyeczko vzývá Modl. 153b. — Kdo má s jiným jméno stejné, soujmenovec. Bolesłav povolav k sobě syna svého Boleslava myeczko své a jej učil, aby atd. PulkR. 35a, PulkL. 79. A tak (s. Vojtěch) tovařiš a myeczko majtburského arcibiskupa byl jest PulkR. 31a. Karel franský myeczkowy svému (t. Karlu IV.) valasského Karla hrabie dceru usnúbil jest aequivoco suo Pulk. 187a. mícko PulkVrat. 29b; mijecžko té spravedlnosti a diel její Hrub. 324a, v orig. lat. (Pontanus, De obedientia): est et altera iustitia huic, de qua dixi, cognominis, pars quidem eius. meczko onomax Prešp. 2516; mieczko onomax Veleš.; synonymus mijcžko Lact. 151c; qui sunt eiusdem nominis, mijcżko t. 39a. — Ve významu hypokoristickém = milý, drahý, přítel atp. Tehda najvětší z města snide; tehdy jeden k Josefovi přijide řka: »Proč svého myeczka neutěšíš, jeho nevzkřiesíš?» ML. 56a-b. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
jmiečko n. demin. ze jmě (v. t.) Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
(j)miečko, miečko, jmiečko, (j)miecko, miecko, jmiecko n. (zdrobnělé ze jmě) = jméno; soujmenovec; — miláček, drahoušek, přítel Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|