jináče adv.
též jináč adv.
k jinako
1. zvl. ve srovnání s „než“ jinak, odlišně, odchylně, jiným způsobem (než se kterým se srovnává, o kterém se mluví n. který vyplývá z kontextu)
jináče a jináče různě, rozmanitě
ne jináče, jináč nic, nikterak jináče ap. nijak jinak, žádným jiným způsobem
2. ve funkci konj. ztožňující aneb, neboli, či, čili; připojuje jiné pojmenování téže věci
3. zvl. s větou podmínkovou omezovací v jiném případě, v opačném případě, za jiných okolností; po záporu v žádném jiném případě
4. ve funkci konj. vylučovací po větě vyjadřující přání, rozkaz, nutnost ap. (též se spojkou „nebo“ ap.) jinak, sice, nebo; připojuje větu vyjadřující důsledek nesplnění toho, co vyjadřuje první věta (sr. StčS s. v. „nebo¹“ 5)
5. ve funkci konj. důvodové (též se spojkou „nebo“) jinak, totiž, vždyť; připojuje větu vyjadřující důvod
Bývá pokládáno za novotvar vzniklý z komparativu jinačejie, sr. J. Haller – V. Ertl, Naše řeč 9, 1925, s. 289n. K funkci slova jako konj. sr. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960, s. 101n., 110.
Sr. druhé, jednaky, jedno, jinaké, nebo¹, nerovně, obak
Autor: Kateřina Voleková