dieblíček, -čka m.
dolož. též diblíček, -čka m.
k dieblík, -a
V podobě Diblíček, Diblíčková dolož. též jako vl. jm. osobní
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 4. 2024).
dieblíček, -čka, masc.,
diblíček, skřítek nějaký; demin. z
dieblík. — Belzebub obzdec, dybliczek *grillus, škřietek titivillus
Prešp. 31 v
kap. de Deo; diebliczek grillus
Veleš., dibliczek též
RVodň. 52b, dyblyczek
SlovBrn. 83. Srov. dieblík.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².