|
|
|
dědina, -y f. k děd 1. děděná půda, dědičný pozemkový majetek, půda ve vlastnictví rodu, dědina (hist.) 2. pozemek, pole; „dědiny orné i neorné“ obdělávané i neobdělávané pozemky (sr. StčS s. v. „neorný“, „orný“); (s jednotkou plošné míry) „lán dědiny“ „lán“ pole, „prut dědiny“ „prut“ pole (sr. StčS s. v. „prut“ 10) 3. země, půda; „dělati dědinu“ obdělávat pozemek, obdělávat půdu 4. dědictví, (z)děděný majetek 5. zř. vlastnění a užívání nemovitého majetku 6. ojed. jur. dědinné právo (sr. ESSČ s. v. „dědinný“) 7. ves, vesnice, obec, dědina 8. kolekt. obyvatelé n. představení, předáci vsi 9. relig. „nebeská dědina“ ap. království Boží, království nebeské Autor: František Martínek Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 25. 4. 2024). 
dědina, -y, fem., dědictví, statek dědičný, statek zděděný, země, půda, pole, pozemek, Erbschaft, Erbgut, Land, Erdboden, Feld, Grundstück; stsl. dêdina maiorum facultas. Z dêdъ. — dyedina má hereditas mea ŽWittb. 15, 6, dyedyna ŽPod. tamt.; dyedyna jich u věky bude hereditas ŽKlem. 36, 18. Či sem byl v čem právo mina, že pro mě kto zbyl dyedyny AlxBM. 8, 8. Uvieži ť sě jim w diedini NRada 720, slibuje vlk, dá-li mu král moc nad lidmi. Leč bez viny, leč buď s vinú, já ť sě vždy uvieži w diedynu t. 726, též. On (král Václav) sirotku na súdu nesedieše, dievčie dyedyny jiným dáváše DalC. 95. Ti páni tak sirotky súdiechu, jich dyedyny sobě přisúdiechu tamt. (Václav) počě velmi Němcě milovati i dyedyny jim dávati t. 74. Mně, by mně bylo v Čechách dyedyny míeti, jiuž mušiu na dřěvě visěti t. 21, překl. stněm.: ich hofte erbe habin. Mužé pojímati budú ženy z pokolenie příbuzného, aby diedina ostala v čeledinách Comest. 104a, dědičný statek. Někteří svým dětem žádají duchovních úřadóv, ne proto, aby (děti) toho úřadu práci nesly a z té práce odplatu vzaly v nebesiech, ale že snad mají mnoho dětí a nechce se jim dyedyny roztrhnúti Štít. uč. 126b. Jest-li ť páně dyedyna, člověk ť jest boží t. 88a. Chci klášter sbožím i diedynami nadati Hrad. 7b. Změří j’mu (vládyka kmeti) diedynu t. 107b, pozemek dědičně přikázaný. Pak-li jednoho samého jest obec a nikde (nikdo) tu dyedyny nejmá, ten móže z nie (z obcě) učiniti, což chce, že mu nenie kto bráně; ale když prodá dyedynu, obcě nejmá práva měřiti Rožmb. 298, dědina = polní majetek jednotlivcův, a proti ní obec = pozemek mimo dědiny a patřící k úhrnu dědin několika. Když kto pro chudobu nemóž (t. vyvaditi svého rukojmi), že jmá ledno dyedynu a statka nejmá, tehda atd. Rožmb. 128, dědina = majetek nemovitý, statek = majetek movitý. Pak-li by nemyel na dyedynach ODub. 89, nebyl majetníkem dědiny. Zaplatíš mi, svému hrdině, dada mi Postoloprty k dyedynye DalC. 21, za majetek dědičný, dědičně. Ti (Vlastislavovici) k dyedynye Vlastislav mají t. 22. Tě městě ciesař k dyedyne jemu da t. 78, překl. stněm.: der kaiser gab dy stet erblich dem herczogin. Král přizvav Ojieřě hrdiny sstúpi mu k dyedynye Bieliny t. 84, překl. stněm.: der konig virlech im czu Belyn dy erb. Když kto chce, by jeho nepohonili, vlož ve dsky svým dětem, že jim dáváš (t. dědinu svou) a ostav sobě málo dyedyny k dyedynye, aby tebe tkáčětem nepohonili Rožmb. 96 = ostav si něco, třeba jen malou část pozemku jako svůj majetek dědický. Ty (Neštěstí) s’ mě již jako k diedinie k věčnému smutku otdalo Tkadl. 24b. Jež vzvolil w dyedynu sobě in hereditatem ŽWittb. 32, 12, ŽPod. tamt. Tiší w diedynu přijmú zemiu hereditabunt t. 36, 11. Dci múdrá diedina jest svému muži hereditas Hlah. Sir. 22, 3. — (Filipu) třěba po sobě bieše ostaviti hlavu svéj dyedynye na opravu AlxV. 93, dědičné zemi, říši. V nebeskéj dyedine patria Túl. 92b. Ten bude zbaven věčné diediny Kruml. 142a. Nebudem dědici země, ale v nebesiech budeme diedinu mieti non terram hereditabimus, sed coelum Otc. 13b. — diedin iure Reg. I, 1208, právem dědickým. — dyedyna praedium Rozk. 1248, BohFl. 735, Nom. 69b, SlovBrn. 332, dyedina též Prešp. 662, dedyna (sic) allodium Boh. min. 22a; dyedyna fundus Vít. 95b. Obsěli sú diedini seminaverunt agros ŽKlem. 106, 37; pak-li by slíbil dyedynu agrum Ol. Lev. 27, 16; diel dyedyny agri t. Ruth 4, 3; na mezech ſwe dyedyny agri sui Mus. Gen. 23, 9; diedynu posievati in rure Otc. 105b; miesto k diedynie dobré culturae aptum locum t. 35a; dyedyna užitečna-li čili neužitečna considerate, qualis sit… humus, pinguis an sterilis Ol. Num. 13, 21, hospodin poddá nám dyedynu humum Mus. Num. 14, 8, dedina humus MamV. — Zemenín i sedlák mezi diedinami svými mají cesty opravovati Pr. pr. 256, mezi pozemky svými. Každý zemenín i sedlák jmá mezi svými diedinami cesty opravovati; pak-li by neopravoval, mohú jemu přes jeho diediny jeti tamt. Všicek statek (majetek movitý), kdežkoliv jest, na purkrechtu neb na diedinie KolA. 4a (1501). (Majitel) ráčil rozdati diediny své pod plat t. 11b (1505). (Poroučím jí, odkazuji) diedinu, kteráž leží nad lochy podle diediny nebožtíka Pavla t. 162b (1581). Též jí poraučím diedinu Matrasovskou podle diediny Václava formana tamt. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dědina f. dědictví; zděděný (dědičný) statek, zděděná půda, pole, pozemek; nemovitý majetek; dědičná říše, země Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
dědina f. = dědictví; statek zděděný, dědičný; pole, pozemek Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|