chuknúti, -nu, -ne pf.
sr. chúkati
na koho dýchnout, fouknout, slyšitelně vydechnout
Sr. dchnúti
Autor: Barbora Chybová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 25. 4. 2024).
chuknúti, -nu, -neš, pftiv., dechnouti, hauchen; z chuk, v. t. — Ježíš na ně chukl k nim řka: Přijměte ducha svatého Krist. 110a. Tu j’ svátost (svěcení kněžstva) Kristus ustavil tehdy, když jako chukl na apostoly řka: Přijměte ducha svatého Štít. uč. 125a. — Chučeno na ň z konopí Smil. Přísl. 1, 845, = jest oběšen.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
chuknúti, -nu, -neš dok. dechnout, dýchnout
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
chuknúti dok. = dýchnouti (na koho)
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.