chomút, -a/-u m.
1. chomout, součást postroje tažného zvířete nasazovaná na šíji
2. součást ženského oděvu nasazovaná na hlavu (tvarem připomínající chomout)
Dolož. též jako vl. jm. osobní (příjmí)
Sr. náhlavek, nášijek, ocas
Autor: Milada Homolková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 16. 4. 2024).
chomút, -a, -u, masc., chomout, Kummet; stsl. chomątъ iugum; z germ. hama-, které je v angl. hame, nizoz. haam atd. a které souvisí se ř. χημός a střlat. chamus = chomout; slovanský pak tvar chomątъ atd. přejat zase do němč.: střhněm. kummet atd. Mikl. Et. Wtb. a Kluge5. — chomut fiteus Vít. 95b, Prešp. 2049, RVodň. 49d, t. 60a, Veleš. (V skulině nechá tě vězeti) a zatím sám z chomautu hlavu vytáhne RešSir. 74b. — Ženský klobouk se dvěma růžky nahoru trčícími ZíbrtKr. 353. By (bůh) ženy s těmi chomuty širokými a s rukávy do země stvořil, řekly by atd. ChelčPost. 216b; ženy… s chomuty a s podbradky vešky z rukú jehlicí vybierajíce kají sě své pýchy a svých frejóv ChelčPař. 191b. Srov. chomútnicě. — Příjm.: Chomut TomZ. 1385 st 283, UrbE. 64.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
chomút m. chomout; široký ženský klobouk (posmeš.)
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
chomút m. = chomout (posměšně o ženském klobouku se dvěma růžky nahoru trčícími)
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.