čada, -y f.
čáda, -y f.
sr. stsl. čędo
Dolož. též jako vl. jm. osob. Sr. m. čad/čád po r. 1500
Autor: František Martínek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 25. 4. 2024).
čada, čáda, -y, fem., holka, děvče, Mädchen; vlastně ženské dítě, z čęd-. Srov. stsl. čędo infans, filius, srbch. čedo, rus. čado, pak stč. masc. čad, čád = hoch atd., a neutr. sčědie = pokolení, stsl. ištędije progenies; přejato do psl. z germ.: kinda-, sthněm. chind, nhněm. kind, toto pak je z pův. gen-to-, z koř. gen- gignere, z něhož jest i stprus. gena = slov. žena. — czada *geudus Prešp. 2474 (v kap. De progenie; za neznámé *geudus, *gendus Čelakovský v Dodavcích k Jg. Sl. navrhuje genitus). Milá čado, vok., praví pavouk včele Čtv. Rozb. 694 (v orig. lat. není tu výrazu střídného). — Čistá čada mor., = čistá roba Blah. 174. Říkáme o ženě »čistá čada« a o muži »čistý čad«…; staří předkové říkali »starý čád« to jest staré dítě, chtíce tím pověděti, že starý člověk po druhé dítětem bývá Benešovský, Knížka slov českých vyložených (1587, opisy v ČMus). — Vzato za jm. osobní: Kmochna měla Čadu, Čada měla Robiznu ČČMus. 1890, 54 (rodokmen v Markoltu 1608); Czada; — příjm. mužské, TomZ. 1369 vyš. 182.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².